Bialystok – konečná stanice. Prosíme, vystupte. Vypadá to, že jsem na konci světa. Vystoupil jsem z vlaku a nasál vůni severovýchodního Polska.
Po železném nadchodu přes koleje jsem zamířil k centru města. Trasu jsem měl v hlavě nastudovanou z google maps. Cesta ulicí vedla mírně do kopce. V Bialystoku už není ta pravá dokonalá polská rovina. Krajina je tu mírně zvlněná. Minul jsem moderní kostel Svatého Rocha, postavený v první polovině 20. století. Obří stavbě tvaru osmihranu vévodí 78 metrová věž. Nad branou ke kostelu je socha Krista s několika věrnými ovečkami. Jeho roztažené paže jakoby ukazovaly, že ve směru kterým kráčím, mě čeká klidná a pohodová cesta. Spokojeně jsem tedy za nedlouho minul další kostel, tentokrát pravoslavnou Katedrálu Svatého Mikuláše. Bialystok už není ryze katolické město. K pravoslavné církvi se tu hlásí asi 25% obyvatel.
Po pěší zóně jsem dokráčel na hlavní náměstí. Uprostřed stojí budova radnice s kavárnou Esperanto a Bialystockým muzeem. Okolní zahrádky restaurací jsou plné lidí. Užívají si slunce, pomalu odcházejícího léta. Před kavárnou je rozmístěno pár pinpongových stolů, kde se právě odehrává několik vášnivých prázdninových bitev. Ve špičce trojúhelníkového náměstí stojí další kostel. Vlastně to není kostel jeden, ale jsou to kostely dva. Srostlé k sobě, jako siamská dvojčata. Jen velikost je rozdílná. Jeden malý bílý kostelíček a s ním spojená obří katedrála, vystavěná z červených lícových cihel. Jak k tomuto spojení došlo?
Malý bílý kostelík Nanebevzetí Panny Marie byl postaven v roce 1617. Po téměř 300 dalších let to byl jediný kostel v Bialystoku. Rozrůstajícímu se městu brzy nestačil. Obyvatelé nutně potřebovali kostel nový a větší. Na přelomu 19. a 20. století byl Bialystok součástí Ruského Impéria. Patřil do grodenské gubernie. Ze strany carské autority byl požadavek na vybudování nového kostela odmítnut. Povolena byla pouze přestavba a rozšíření stávajícího malého kostela. Bialystočtí však pojali přestavbu po svém. V letech 1900 – 1905 rozšířili původní kostelíček tak, že k jeho zadní zdi přistavěli chrám 10x větší. Získali tak nový svatostánek, který si přáli. Přitom však dodrželi podmínky carské autority. Chytrost prostě nejsou žádné čáry. Spiklenecky jsem se usmál. Češi by to řešili pravděpodobně velmi podobně :-).
Na to se tedy musím podívat i zevnitř. Vstoupil jsem nejprve do malého bílého kostela. Interiér je zařízen ve zlato-bílých barvách. Na stěnách jsou umístěny barokní sochy světců i buclatých andělíčků. Všemu vévodí opět zlato-bílý oltář. Klasický, spíše střídmě vyzdobený katolický kostel. Ale kde jsou lidi? Polský kostel bez lidí? To není normální! Záhy se to vysvětlilo. Ve vedlejším velkém červeném dvojčeti se právě konala mše. Tento kostel byl narvaný k prasknutí. Dvě řady lavic byly plné. Stojící lidé také kompletně zaplnili centrální prostor mezi lavicemi i obě postranní křídla. Střízlivým odhadem tu zcela jistě bylo několik set lidí. Na jedné, z minimálně čtyř bohoslužeb, které se tu každý den konají. Vmáčknul jsem se do levého křídla, kde zůstalo přece jenom trochu volného prostoru. Bílé klenby stropu i obou křídel podepírají dvě řady masivních sloupů z červených lícových cihel. Vysoká klenutá okna jsou vyzdobena nádhernými barevnými malbami. Obdivoval jsem tuhle monumentální stavbu a nemohl se vynadívat na jednoduchou krásu i detailní výzdobu interiéru chrámu. Sloužící kněz napolo předříkával a předzpívával text. Lidé jej následovali. V takovém prostoru a z tolika úst to znělo opravdu impozantně.
Najednou se stalo něco, s čím jsem nepočítal. Všichni lidé v kostele v jeden okamžik poklekli na kolena. Lidé v lavicích na dřevěná lože, věřící uprostřed i v obou křídlech přímo na studenou dlažbu kostela. Jen já zůstal stát a stále jsem ještě obdivoval tuhle impozantní stavbu. Několik párů pichlavých očí mi naznačilo, že se to příliš nehodí. S úctou a v tichosti jsem tedy pomalu vycouval ke vchodu a vyšel ven.
Venku jsem si uvědomil, jakou sílu a moc má slovo kněze, vedoucího bohoslužbu. Mí polští přátelé říkají, že všechno je o lidech. Někteří kněží jsou osvícení, pokrokoví a veskrze pozitivní. Nechybí však ani radikálové, kteří se stále nevzdali některých již dávno překonaných církevních dogmat.
Utěšil jsem se myšlenkou, že křesťanství má snad už svoji temnou dobu za sebou. S úsměvem na rtech jsem vyrazil objevovat další zajímavosti tohoto města. Města Bialystoku. Města, které zdaleka neleží na konci světa.
Bialystocká galerie
