Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Táta kolem světa 8 - Placatá země s lidským pivem

21. 01. 2017 9:55:02
Moje další putování vedlo do Běloruska. Země tak blízké a přece zahalené tajemstvím. Kromě velice strohých a většinou nelichotivých zpráv v médiích, jakoby vůbec tahle země neexistovala. Jak to tam vlastně vypadá? Jedu to zjistit!

Počasí se umoudřilo do šortek a letní slunce se opíralo do oken autobusu. Minuli jsme nápis Belarus a zastavili u kontrolního stanoviště. Běloruští chlapci nezaháleli. Data z pasů nacpali do systému a za chvilku vše vrátili i s potvrzenými migračními kartami. Migrační karta je kousek papíru pasové velikosti, kam se dvojmo vyplňují osobní údaje a údaje o cestě. Část A si nechají na vstupu a část B se odevzdává na výstupu ze země. Řekl bych, že je to takový relikt z bumážkové minulosti, který v postsovětských zemích ještě přežívá. Zběžná prohlídka zavazadel a frčeli jsme dál. Pro Bělorusko jsem měl tranzitní vízum na dva dny. To by mělo stačit, protože na další den jsem již měl koupený noční rychlík z Minsku do Moskvy.

Mým prvním cílem bylo město Grodno vzdálené od hranice asi 15 km. Na obzoru se brzy objevily bílé výškové domy. Paneláky okrajového sídliště byly opravdu zářivě bílé. Ale jsem přece v Bělorusku, tak jakou jinou barvu by měly mít. Blíž ke středu města již stály menší bytovky úplně stejné, jako jsou u nás. Jsem já vůbec v cizině? Nápisy v cyrilici mě ujistily, že ano. Napsal jsem Genadiovi, u kterého jsem měl objednaný byt na dnešní noc. Za hodinu se sejdeme. Zatím si vyměním peníze a koupím lístek do Minsku. Autobus zastavil a já se poprvé dotknul pro mě nové země.

Obešel jsem několikrát prostor kolem nádraží, ale směnárna nikde. Vlastně i všude v obchodech v okolí bylo zavřeno. Pak mi došlo, že je neděle odpoledne. Dál jsem již nic nehledal a šel si koupít jízdenku do Minsku na zítra. Dle tabule měl jet autobus v 9, v 10 a v 11. Zavzpomínal jsem na hodiny ruštiny a v hlavě si opakoval pracně vytvořenou větu. Po 30 letech jsem promluvil rusky. Paní za přepážkou mi bez problémů rozuměla a velmi pomalou ruštinou mi s úsměvem vysvětlila, že zítra jede autobus jen v 9 a v 11. I já jí kupodivu rozuměl a to mě zbavilo ostychu. Koupil jsem si lístek na devátou, zaplatil kartou a vyrazil do města.

Na chodnících blízko nádraží postávaly ženy s kyblíkovými obchody, plnými čerstvých květin rozličných druhů. Zjistil jsem, že v postsovětských zemích jsou květiny vlastně všude. Je zde prý zvykem přinést kytku na jakoukoliv návštěvu nebo setkání.

Můj domluvený byt byl v půlce cesty mezi autobusovým nádražím a centrem města. Měl jsem ještě asi půl hodiny času. Banky se směnárnami byly opravdu všechny zavřené. Smířil jsem se s myšlenkou, že dnes se mi peníze vyměnit nepodaří. Snad nebude vadit, že zaplatím za nocleh v Eurech. Došel jsem až na náměstí s tankem památníkem uprostřed. Tady byl kupodivu otevřený supermarket a ve zdi trčel bankomat. Vybral jsem 100 Rublů a s úsměvem na tváři vyrazil k bytu.

Genadij byl chlapík v mém věku. Pro anglickou komunikaci si pro jistotu přivedl mladou vystajlovanou bárbínu. Ta byla trošku uražená po zjištění, že si s Geňou docela v pohodě rozumíme i bez angličtiny. Převzal jsem klíče, zaplatil 50 Rublů a po rozloučení jsem zahučel do rohové masážní vany smýt pot z cesty a parného letního dne.

V podvečer jsem vyrazil do města. Došel jsem na pěší zónu, vedoucí na již zmíněné náměstí s tankem. Překvapilo mě, jak je všude čisto a uklizeno. Fasády domů jsou perfektně opravené a to nejen v centru. Ulice vypulírované a trávníky dokonale střižené. První, čeho jsem si na pěší zóně všiml byla zahrádka restaurace s pivními slunečníky s nápisem „Lidskoe“. Lidské pivo, opravdu! Jestli se tu vaří lidské pivo, bude se mi tu určitě líbit. S douškem lidského piva padly všechny moje předsudky, které jsem si o Bělorusku přivezl. Možná jsem čekal tak trochu zanedbanou a oprýskanou postsovětskou zemi, jakou jsem znal z výletu na sousední Ukrajinu, možná jsem čekal severnější podobně chudou verzi mého oblíbeného Rumunska. Opravdu je zvláštní, jak často máme hlavu zanešenou různými falešnými představami o zemích, kam jsme se ani nepokusili vyrazit. Ale proto přece cestuju:-).

A jak je to s tím lidským pivem? Název Lidskoe nemá ve skutečnosti nic společného s lidstvím neboli humanitou. Jednoduše je odvozen od názvu města Lida, kde se vaří. V češtině to ale zní skvěle!

Grodno je třisettisícové město. Řeka Něman jej rozděluje na dvě poloviny. Velikostí i historií je podobné sousednímu polskému Bialystoku. Obě města kdysi náležela Litevsko-polskému státu, obě čelila Řádu německých rytířů, obě byla střídavě součástí Polska i Ruska. V době polské vlády bylo Grodno vystaveno silné polonizaci, v době ruské nadvlády zase rusifikaci. To mělo zásadní vliv na běloruský jazyk, který je tak něco mezi tím. Musím přiznat, že před mým úmyslem navštívit Bělorusko jsem netušil, že nějaká běloruština existuje. Myslel jsem, že se tu prostě mluví rusky. To je do jisté míry pravda. V době Sovětského Svazu vystudovalo několik generací v ruštině. Dnes jsou však úředními oba tyto jazyky.

Odbočill jsem z malebné pěší zóny, lemované mnoha kavárničkami, restauracemi i dalšími pochutinovými krámky a zamířil k řece. Došel jsem k opravené historické budově hasičské zbrojnice. Té vévodí půlkruhový obraz hasičů v dobových uniformách od minulosti po současnost. Použité tváře patří slavným osobnostem. Úplně vpravo je například Mona Lisa v parádním hasičském kostýmku.

Za zbrojnicí jsou budovy Starého a Nového zámku. Starý zámek býval sídlem polských králů. Na začátku 18.století byl však s celým městem zničen švédy při Velké Severní Válce. Po ní byl postaven Nový Zámek v rokokovém slohu. Po trojím dělení Polska mezi Prusko, Rakousko a Rusko se na začátku 19.století stal Nový Zámek i celé město sídlem grodenské gubernie Ruské říše. Do polských rukou se Grodno opět vrátilo po polsko-ruské válce ve dvacátých letech minulého století. Druhá světová válka město téměř kompletně zničila. Po ní celá oblast dnešního Běloruska připadla Sovětskému Svazu a grodenský Nový Zámek se stal sídlem Komunistické strany. Takže vlastně stále dokola. Polsko, Rusko, Polsko, Rusko. Ale jsem přece v Bělorusku, tak jak to vlastně je? Kromě počátků slovanského osídlení byla běloruská knížectví vždy většinou součástí sousedních silnějších států. A tak se kompletní samostatnosti dostalo bělorusům vlastně až po rozpadu Sovětského svazu.

Dnes jsou budovy Starého i Nového Zámku opraveny a patří Muzeu historie a archeologie. Starý Zámek je také zapsán v mezinárodním seznamu kulturního dědictví. Oba zámky společně s avantgarní budovou divadla tvoří výraznou dominantu vysokého břehu řeky Něman.

Opustil jsem centrum města a kolem velké židovské synagogy dokráčel do nedalekého Kaložského parku. Zde stojí na příkrém břehu řeky nejstarší běloruský kostel Svatého Borise a Gleba, postavený ve 12.století. Při povodni v roce 1853 se půlka kostela zřítila do řeky. Oprava byla provedena originálním způsobem. Zřícená polovina byla dostavěna dřevěnou přístavbou. Zajímavostí je, že ve staré kamenné stěně kostela jsou zevnitř zabudovány vodorovně ležící džbány. To prý kvůli akustice.

Vrátil jsem se na pěší zónu a stavil se na rychlou večeři s gruzínským vínem v jedné útulné restauraci. Ve zbytku večera jsem si pak prohlédl ještě další části města. Park Švýcarskou dolinu, opět s dokonale zastřiženým trávníkem, divadlo loutek, osvětlený lunapark i impozantní pravoslavnou katedrálu Matky Boží. Jedno odpoledne a večer je na Grodno skutečně málo. Zologickou zahradu už musím nechat na příště.

Unavený jsem padnul do postele a usnul jako zabitý. Uprostřed noci mě však probudilo čistící vozidlo, které dělalo nějaké speciální manévry přímo po mým oknem. Zacpal jsem si uši peřinou. Ti Bělorusové jsou tím svým pořádkem snad úplně posedlí.

Grodno galerie - mrkněte na fotky :-)

Autor: Vladimír Hauk | sobota 21.1.2017 9:55 | karma článku: 19.34 | přečteno: 485x

Další články blogera

Vladimír Hauk

Táta kolem světa 14 - Ural, jednou nohou v Evropě, druhou v Asii

Toulal jsem se po hřbetu kontinentů. Chvilku jsem byl v Evropě, chvilku v Asii. V mezikontinentálním rozpoložení jsem si vzpomněl na největšího Čecha Járu Cimrmana. Inspirovalo mě to natolik, že jsem natočil speciální video :-)

20.3.2017 v 23:33 | Karma článku: 12.46 | Přečteno: 224 | Diskuse

Vladimír Hauk

Táta kolem světa 13 – Zlatousť, zapomenuté místo pod Uralem

Nejdojemnější příběh z cesty jsem zažil právě tady! Ve městě s malebným názvem a s nádhernou kulisou jižního Uralu. Ve městě, kde se tak trochu zastavil čas.

12.3.2017 v 0:27 | Karma článku: 18.57 | Přečteno: 389 | Diskuse

Vladimír Hauk

Táta kolem světa 12 – Ufa, metropole Baškortostánu a konce Evropy

Prosím, jak se dostanu k Ruskému kolu? Kam? K Ruskému kolu. Čemu, nerozumím? No, k takovému velikému kolu s kabinkami, co je z něho výhled do okolí. Vy myslíte ke Kolesu rozhlyda? Tak to je tudy. Ale proč tomu říkáte Ruské kolo?

5.3.2017 v 17:10 | Karma článku: 14.41 | Přečteno: 303 | Diskuse

Vladimír Hauk

Táta kolem světa 11 – Jak jsem potkal Ježíše Krista v kazaňské mešitě

Mluvím snad tatarsky? Tuhle hlášku občas použijeme, když nás někdo nevnímá. Až do loňska jsem netušil, jak taková tatarština skutečně zní. Rachim integez Kazanga! Vítejte v Kazani!

27.2.2017 v 20:43 | Karma článku: 14.57 | Přečteno: 517 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jaroslav Kašík

Kouzlo časů minulých: Havanou s pesetami v kapse

Dobře tak, že jsme v Havaně zůstali ještě jeden den. Dopoledne jsme mohli vyrazit po vlastních a odpoledne jsme vyjeli na Náměstí revoluce a Muzeum revoluce. A tak jsme si zase užili od všeho trochu a koupili i suvenýry.

23.3.2017 v 9:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 58 | Diskuse

Libor Čermák

Páťa a kolo Zláťa: Mezi trampy

Páťa se rozhlížel po celém Utahu, vlastně tedy po dnešní osadě Havran. Přes kameny v korytě klokotala Hadí řeka. A přímo před nimi osadní domek s hřištěm. A tady se dokonce připravovalo i ohniště na večer. To bude něco!

23.3.2017 v 5:13 | Karma článku: 5.27 | Přečteno: 126 |

Tomáš Zeman

Zápisky z cesty - část 7. Cabo de Gata - Almeria

Přesně podle předpovědi je celý týden horko, sluníčko pálí jak u nás na vrcholu léta. Protože jižnější část parku Cabo de Gata - Níjar už máme procestovanou a prošlapanou z předchozích let, stavujeme se jen u pramene mezi kopci

22.3.2017 v 23:20 | Karma článku: 3.47 | Přečteno: 82 | Diskuse

Pavel Liprt

Potkali se u Mělníka ... Labe nebo Vltava?

Z mělnické vyhlídky na zámecké terase je vidět památná hora Říp, za dobré viditelnosti České středohoří, ale především místo, kde končí svou pouť a zaniká největší česká řeka.

22.3.2017 v 17:12 | Karma článku: 15.67 | Přečteno: 246 | Diskuse

Pavla Gaudynová

Cestování s dětmi autem

Jednou z možností, jak nepromarnit svůj život (se třemi dětmi) doma v obýváku nebo dvouhodinovým obcházením stále stejného nejbližšího bloku domů je, sednou do auta a vyrazit vstříc novým dobrodružstvím.

22.3.2017 v 9:45 | Karma článku: 10.62 | Přečteno: 304 | Diskuse
Počet článků 14 Celková karma 17.76 Průměrná čtenost 583

Miluju dálky, hory, exotická i všední místa, jednoduše baví mě poznávat svět. Jsem ale také táta od rodiny, která potřebuje můj čas, péči i peníze. To s velkým cestováním nejde úplně dohromady.

Vždy jsem snil o cestě kolem světa. Letos jsem našel řešení, jak si svůj sen splnit a konečně jsem vyrazil.

Články a fotky publikuji také na svých stránkách http://tatakolemsveta.cz

https://www.facebook.com/tatakolemsveta/

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.