Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Táta kolem světa 8 - Placatá země s lidským pivem

21. 01. 2017 9:55:02
Moje další putování vedlo do Běloruska. Země tak blízké a přece zahalené tajemstvím. Kromě velice strohých a většinou nelichotivých zpráv v médiích, jakoby vůbec tahle země neexistovala. Jak to tam vlastně vypadá? Jedu to zjistit!

Počasí se umoudřilo do šortek a letní slunce se opíralo do oken autobusu. Minuli jsme nápis Belarus a zastavili u kontrolního stanoviště. Běloruští chlapci nezaháleli. Data z pasů nacpali do systému a za chvilku vše vrátili i s potvrzenými migračními kartami. Migrační karta je kousek papíru pasové velikosti, kam se dvojmo vyplňují osobní údaje a údaje o cestě. Část A si nechají na vstupu a část B se odevzdává na výstupu ze země. Řekl bych, že je to takový relikt z bumážkové minulosti, který v postsovětských zemích ještě přežívá. Zběžná prohlídka zavazadel a frčeli jsme dál. Pro Bělorusko jsem měl tranzitní vízum na dva dny. To by mělo stačit, protože na další den jsem již měl koupený noční rychlík z Minsku do Moskvy.

Mým prvním cílem bylo město Grodno vzdálené od hranice asi 15 km. Na obzoru se brzy objevily bílé výškové domy. Paneláky okrajového sídliště byly opravdu zářivě bílé. Ale jsem přece v Bělorusku, tak jakou jinou barvu by měly mít. Blíž ke středu města již stály menší bytovky úplně stejné, jako jsou u nás. Jsem já vůbec v cizině? Nápisy v cyrilici mě ujistily, že ano. Napsal jsem Genadiovi, u kterého jsem měl objednaný byt na dnešní noc. Za hodinu se sejdeme. Zatím si vyměním peníze a koupím lístek do Minsku. Autobus zastavil a já se poprvé dotknul pro mě nové země.

Obešel jsem několikrát prostor kolem nádraží, ale směnárna nikde. Vlastně i všude v obchodech v okolí bylo zavřeno. Pak mi došlo, že je neděle odpoledne. Dál jsem již nic nehledal a šel si koupít jízdenku do Minsku na zítra. Dle tabule měl jet autobus v 9, v 10 a v 11. Zavzpomínal jsem na hodiny ruštiny a v hlavě si opakoval pracně vytvořenou větu. Po 30 letech jsem promluvil rusky. Paní za přepážkou mi bez problémů rozuměla a velmi pomalou ruštinou mi s úsměvem vysvětlila, že zítra jede autobus jen v 9 a v 11. I já jí kupodivu rozuměl a to mě zbavilo ostychu. Koupil jsem si lístek na devátou, zaplatil kartou a vyrazil do města.

Na chodnících blízko nádraží postávaly ženy s kyblíkovými obchody, plnými čerstvých květin rozličných druhů. Zjistil jsem, že v postsovětských zemích jsou květiny vlastně všude. Je zde prý zvykem přinést kytku na jakoukoliv návštěvu nebo setkání.

Můj domluvený byt byl v půlce cesty mezi autobusovým nádražím a centrem města. Měl jsem ještě asi půl hodiny času. Banky se směnárnami byly opravdu všechny zavřené. Smířil jsem se s myšlenkou, že dnes se mi peníze vyměnit nepodaří. Snad nebude vadit, že zaplatím za nocleh v Eurech. Došel jsem až na náměstí s tankem památníkem uprostřed. Tady byl kupodivu otevřený supermarket a ve zdi trčel bankomat. Vybral jsem 100 Rublů a s úsměvem na tváři vyrazil k bytu.

Genadij byl chlapík v mém věku. Pro anglickou komunikaci si pro jistotu přivedl mladou vystajlovanou bárbínu. Ta byla trošku uražená po zjištění, že si s Geňou docela v pohodě rozumíme i bez angličtiny. Převzal jsem klíče, zaplatil 50 Rublů a po rozloučení jsem zahučel do rohové masážní vany smýt pot z cesty a parného letního dne.

V podvečer jsem vyrazil do města. Došel jsem na pěší zónu, vedoucí na již zmíněné náměstí s tankem. Překvapilo mě, jak je všude čisto a uklizeno. Fasády domů jsou perfektně opravené a to nejen v centru. Ulice vypulírované a trávníky dokonale střižené. První, čeho jsem si na pěší zóně všiml byla zahrádka restaurace s pivními slunečníky s nápisem „Lidskoe“. Lidské pivo, opravdu! Jestli se tu vaří lidské pivo, bude se mi tu určitě líbit. S douškem lidského piva padly všechny moje předsudky, které jsem si o Bělorusku přivezl. Možná jsem čekal tak trochu zanedbanou a oprýskanou postsovětskou zemi, jakou jsem znal z výletu na sousední Ukrajinu, možná jsem čekal severnější podobně chudou verzi mého oblíbeného Rumunska. Opravdu je zvláštní, jak často máme hlavu zanešenou různými falešnými představami o zemích, kam jsme se ani nepokusili vyrazit. Ale proto přece cestuju:-).

A jak je to s tím lidským pivem? Název Lidskoe nemá ve skutečnosti nic společného s lidstvím neboli humanitou. Jednoduše je odvozen od názvu města Lida, kde se vaří. V češtině to ale zní skvěle!

Grodno je třisettisícové město. Řeka Něman jej rozděluje na dvě poloviny. Velikostí i historií je podobné sousednímu polskému Bialystoku. Obě města kdysi náležela Litevsko-polskému státu, obě čelila Řádu německých rytířů, obě byla střídavě součástí Polska i Ruska. V době polské vlády bylo Grodno vystaveno silné polonizaci, v době ruské nadvlády zase rusifikaci. To mělo zásadní vliv na běloruský jazyk, který je tak něco mezi tím. Musím přiznat, že před mým úmyslem navštívit Bělorusko jsem netušil, že nějaká běloruština existuje. Myslel jsem, že se tu prostě mluví rusky. To je do jisté míry pravda. V době Sovětského Svazu vystudovalo několik generací v ruštině. Dnes jsou však úředními oba tyto jazyky.

Odbočill jsem z malebné pěší zóny, lemované mnoha kavárničkami, restauracemi i dalšími pochutinovými krámky a zamířil k řece. Došel jsem k opravené historické budově hasičské zbrojnice. Té vévodí půlkruhový obraz hasičů v dobových uniformách od minulosti po současnost. Použité tváře patří slavným osobnostem. Úplně vpravo je například Mona Lisa v parádním hasičském kostýmku.

Za zbrojnicí jsou budovy Starého a Nového zámku. Starý zámek býval sídlem polských králů. Na začátku 18.století byl však s celým městem zničen švédy při Velké Severní Válce. Po ní byl postaven Nový Zámek v rokokovém slohu. Po trojím dělení Polska mezi Prusko, Rakousko a Rusko se na začátku 19.století stal Nový Zámek i celé město sídlem grodenské gubernie Ruské říše. Do polských rukou se Grodno opět vrátilo po polsko-ruské válce ve dvacátých letech minulého století. Druhá světová válka město téměř kompletně zničila. Po ní celá oblast dnešního Běloruska připadla Sovětskému Svazu a grodenský Nový Zámek se stal sídlem Komunistické strany. Takže vlastně stále dokola. Polsko, Rusko, Polsko, Rusko. Ale jsem přece v Bělorusku, tak jak to vlastně je? Kromě počátků slovanského osídlení byla běloruská knížectví vždy většinou součástí sousedních silnějších států. A tak se kompletní samostatnosti dostalo bělorusům vlastně až po rozpadu Sovětského svazu.

Dnes jsou budovy Starého i Nového Zámku opraveny a patří Muzeu historie a archeologie. Starý Zámek je také zapsán v mezinárodním seznamu kulturního dědictví. Oba zámky společně s avantgarní budovou divadla tvoří výraznou dominantu vysokého břehu řeky Něman.

Opustil jsem centrum města a kolem velké židovské synagogy dokráčel do nedalekého Kaložského parku. Zde stojí na příkrém břehu řeky nejstarší běloruský kostel Svatého Borise a Gleba, postavený ve 12.století. Při povodni v roce 1853 se půlka kostela zřítila do řeky. Oprava byla provedena originálním způsobem. Zřícená polovina byla dostavěna dřevěnou přístavbou. Zajímavostí je, že ve staré kamenné stěně kostela jsou zevnitř zabudovány vodorovně ležící džbány. To prý kvůli akustice.

Vrátil jsem se na pěší zónu a stavil se na rychlou večeři s gruzínským vínem v jedné útulné restauraci. Ve zbytku večera jsem si pak prohlédl ještě další části města. Park Švýcarskou dolinu, opět s dokonale zastřiženým trávníkem, divadlo loutek, osvětlený lunapark i impozantní pravoslavnou katedrálu Matky Boží. Jedno odpoledne a večer je na Grodno skutečně málo. Zologickou zahradu už musím nechat na příště.

Unavený jsem padnul do postele a usnul jako zabitý. Uprostřed noci mě však probudilo čistící vozidlo, které dělalo nějaké speciální manévry přímo po mým oknem. Zacpal jsem si uši peřinou. Ti Bělorusové jsou tím svým pořádkem snad úplně posedlí.

Grodno galerie - mrkněte na fotky :-)

Autor: Vladimír Hauk | sobota 21.1.2017 9:55 | karma článku: 19.57 | přečteno: 507x

Další články blogera

Vladimír Hauk

Táta kolem světa 19 - Kaňon Čaryn a konec prvního putování. Za obzorem čeká Čína.

Čarokrásný kaňon Čaryn leží na hedvábné stezce v kazašském Ujgursku. Zmenšenina slavného amerického Grand kaňonu se stala nejvýchodnějším místem první části mého putování kolem světa. Čínská hranice je už na dohled.

4.6.2017 v 19:53 | Karma článku: 12.41 | Přečteno: 167 | Diskuse

Vladimír Hauk

Táta kolem světa 18 - Almaty – vůně asijského trhu i sváteční motlitba před mešitou

Zelený Bazar v Almaty. Přehlídka chutí, barev i vůní. Pro místní běžné místo, pro nás vzrušující exotika. Okouzlen ochutnáváním různých dobrot jsem se úplně náhodou později ocitl i na sváteční islámské bohoslužbě.

28.5.2017 v 9:54 | Karma článku: 14.16 | Přečteno: 309 | Diskuse

Vladimír Hauk

Táta kolem světa 17 - Ťan Šan, nebeské hory s českou stopou

Dosáhnul jsem kóty 3 200m n/m. Lanovkou, což je trošku srabárna. Ale nejsem na horské expedici. Ve vrcholovém baru jsem narazil na reklamu Karlovarské Becherovky. Česká stopa je prostě všude. Pan prezident by měl radost :-)

21.4.2017 v 22:45 | Karma článku: 12.05 | Přečteno: 201 | Diskuse

Vladimír Hauk

Táta kolem světa 16 - Astana – Noc v hodinovém hotelu města budoucnosti

Astana žije světovou výstavou Expo 2017 – Future Energy. Prezentuje se, jako město budoucnosti. Mě však přivítala hotelem, kde se provozuje řemeslo z té nejhlubší minulosti.

16.4.2017 v 22:42 | Karma článku: 16.29 | Přečteno: 480 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Lucie Gavendová

Blíženci

Kde se vzala tu se vzala. Žena. Bytost. Stvoření, které se nedá popsat jinak, než čistá energie. Nemůžeš ji popsat, ani uchopit. Zotročit. Vlastnit. Protože je Blíženka.

22.6.2017 v 14:51 | Karma článku: 7.28 | Přečteno: 285 | Diskuse

Tomáš Flaška

Okolo Slovinska na kolech

Bláznovství? Byla první myšlenka. Neblbni, víš jak je Slovinsko malé? Děl Luděk a bylo rozhodnuto. Tak úplně malí zase nejsou, ale hlavně jsou kopcovití. O to to bylo hezčí.

21.6.2017 v 13:03 | Karma článku: 24.79 | Přečteno: 471 | Diskuse

Petr Binder

Báječná dovolená plná překvapení

Dovolenou máme za sebou, přestože léto začíná až zítra. Bylo to zajímavé, nevšední, překvapivé a chvílemi i dramatické.

20.6.2017 v 15:18 | Karma článku: 13.40 | Přečteno: 329 | Diskuse

Ladislav Větvička

Nejlepši pruvodce po Karabachu

Nejlepši pruvodci nebyvaju ty tluste knižky, kde popisuju všecko až do desateho stoleti před Muhammadem a popišu vam kdejaku cestičku do hotela. To si umi kupit kdejaky cyp.

20.6.2017 v 11:11 | Karma článku: 42.66 | Přečteno: 3759 | Diskuse

Aleš Gill

Pět hodin v Kataru

Už jsem to několikrát psal: jsem – mimo jiné – sběratel zemí. Takže když se naskytla šance podívat se cestou do Afriky do Kataru, země s pořadovým číslem 87, nemohl jsem ji promarnit. Byť to bylo na pouhých pár hodin.

20.6.2017 v 8:03 | Karma článku: 14.59 | Přečteno: 533 | Diskuse
Počet článků 19 Celková karma 13.73 Průměrná čtenost 546

Miluju dálky, hory, exotická i všední místa, jednoduše baví mě poznávat svět. Jsem ale také táta od rodiny, která potřebuje můj čas, péči i peníze. To s velkým cestováním nejde úplně dohromady.

Vždy jsem snil o cestě kolem světa. Letos jsem našel řešení, jak si svůj sen splnit a konečně jsem vyrazil.

Články a fotky publikuji také na svých stránkách http://tatakolemsveta.cz

https://www.facebook.com/tatakolemsveta/

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.