Astana žije světovou výstavou Expo 2017 – Future Energy. Prezentuje se, jako město budoucnosti. Mě však přivítala hotelem, kde se provozuje řemeslo z té nejhlubší minulosti.
Z astanského nádraží jsem večerními ulicemi dokráčel k objednanému hotelu. Oprýskaná budova, zastrčená mezi dalšími bloky domů, připomínala omšelou studentskou kolej. Z bookingu občas nepoznáte, jak vaše ubytování nakonec bude vypadat. Zvláště, když potřebujete držet cestovní rozpočet. Recepce vypadala docela slušně. Kromě recepční tu byl i chlapík, který sledoval záběry z kamer na každém patře. Mrknul jsem na ceník položený na pultu. Všechno bylo v pořádku. Noc zde skutečně stála 5 500,Tenge, což byly necelé čtyři stovky. Pak jsem si ale všiml dalších cen v ceníku: 1 hodina za 2 000, 2 hodiny za 3 000. Co to je? Jsem snad v hodinovém hotelu? Rozhlédnul jsem se kolem. Ve vestibulu chodili důchodci a běhaly tu i malé děti. Pustil jsem to z hlavy a ubytoval se ve svém pokoji. Nezářil novotou, ale co bych za ty prachy chtěl.
Wi-Fi fungovala pouze na recepci. Usadil jsem se tam do pohovky a začal vyřizovat poštu a kontakt s domovem. Najednou ke mně přišlo jakési stvoření, vzdáleně připomínající ženu. Paní byla navíc neskutečně opilá. Něco do mě pořád neodbytně hučela. Jazyk se jí pletl tak, že nebylo možné poznat, zda mluví rusky nebo kazašsky. Se slovy: „Idí damój“ jsem neuspěl. Asertivně jsem se tedy zvedl a šel si sednout ven na lavičku před hotel. Byla vlahá letní noc.
Všiml jsem si, že k hotelu pravidelně přicházejí stále stejné slečny. Občas na mě některá vyzývavě hodila očkem, ale jinak se neprojevovaly. Ani nebyly nijak výstředně oblečené. Za chvíli zase odcházely k blízké frekventované ulici. Občas také přijelo auto, ze kterého zamířil do hotelu evidentně nemanželský pár. Tak to asi bude pravda. Tahle barabizna slouží opravdu i jako hodinový hotel.
Netrvalo to dlouho a objevila se u mě moje stará opilá známá. Znovu začala svoji obehranou nesrozumitelnou písničku. Vrazil jsem jí do ruky nedopitou plechovku piva z protějšího nonstop krámku a utekl zase dovnitř. V recepci jsem v klidu dointernetoval. Babizna se opět objevila ve dveřích. Nechápal jsem, proč jí chlapík z ochranky nevyhodil. Sotva stála na nohou. Rychle jsem tedy zase zmizel ven. Na čerstvém vzduchu jsem si za svitu luny v klidu vypil novou plechovku piva s názvem „Praha“. Oči se mi zavíraly. Zamířil jsem tedy na pokoj. Na svém patře jsem opět spatřil tu neskutečně opilou ženštinu. Právě vcházela do pokoje s nějakým mužem. Zřejmě si nakonec svého zákazníka našla. Ten pán byl asi opravdový labužník.
Po klidné noci v hodinovém hotelu jsem ráno vyrazil do sluncem ozářené metropole budoucnosti. Objevoval jsem ji převážně pěšky. Astana je skutečně velkorysý projekt kazašského prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Hlavním městem je od roku 1994, kdy se ještě jmenovala Akmola. V roce 1998 byla přejmenována na Astanu, což v kazaštině znamená „hlavní město“. Metropole ležící uprostřed nekonečné stepi je díky ropným příjmům budována ve velkém stylu podle projektů těch nejrenomovanějších světových architektů. Místo popisu bude asi lepší nechat mluvit fotografie.
Kompletní galerie z Astany zde
