Čarokrásný kaňon Čaryn leží na hedvábné stezce v kazašském Ujgursku. Zmenšenina slavného amerického Grand kaňonu se stala nejvýchodnějším místem první části mého putování kolem světa. Čínská hranice je už na dohled.
Legendární hedvábná stezka. Historická spojnice mezi východem a západem. V Almaty jsem se ocitl na její severní větvi. Seděl jsem v autobuse cestovní kanceláře Voyager a mířil na východ. S cestovkami obvykle nejezdím. V tomhle případě jsem udělal jednodenní výjimku. Kaňon Čaryn leží asi 200 km od města Almaty směrem k čínské hranici. Cesta trvala skoro 4 hodiny s jednou zastávkou. V místě, kde se dříve zastavovaly karavany, byl pramen pitné vody, dvě hospůdky a záchody velmi asijského stylu.
Zájezd vedla zkušená průvodkyně Taťána. Celou cestu poutavě vyprávěla do mikrofonu. O pohoří Ťan Šan a jeho nejvyšších vrcholcích. O starověkých pohřebištích, která jsme míjeli. O Ujgursku a Ujgurech, kteří v této části Kazachstánu žijí. O těstovinách, které z Ujgurska přivezl do Itálie Marco Polo, a které před tím Italové neznali. O polských vesnicích, ve kterých zde žili potomci deportovaných Poláků. Zmínila i starý ujgurský zvyk nechávat otevřený vchod do stavení. A skutečně. Snad všechny domy ve vesnicích měly vrata dokořán. Prý, aby k nim mohlo štěstí. Překvapilo mě, že Táně docela rozumím. Mluvila zřetelnou „kazašskou“ ruštinou?
Krajina se měnila. Nekonečná a vyprahlá step se střídala s pustými a suchými horami. Autobus odbočil na prašnou cestu. Za nedlouho jsme zastavili u výchozího stanoviště kaňonu. Pár organizačních a varovných pokynů od Taťány a sestup mohl začít.
Cesta nebyla složitá. Příkrý sráz do kaňonu, a potom stále dolů po stezce, lemované červenými skalami rozličných tvarů. Bizarní scenerie okolních stěn působila impozantně. Naším cílem byla Dolina zámků s divokou řekou Čaryn a rozervanými skalními vrcholky kolem ní. Ty také daly dolině jméno. Nacházelo se zde Eko Centrum, nabízející ubytování v jurtách nebo bungalovech. Byla tu i malá hospůdka s krytým posezením. V rámci dodržování pitného režimu jsem ochutnal pivo s názvem Žiguli.
Účastníci zájezdu se usadili na břehu řeky. Na rozložených dekách si dopřávali odpočinek a lehký piknik z donesených dobrot. I na mě se dostalo. Trojice dívek mi nabídla místo i místní specialitky. Na jídelním lístku byly tradiční koláčky i jiné dobrůtky. Poutníka z ciziny se přece sluší nasytit.
Asi za hodinku zavelela Táňa k návratu. Kromě ruštiny mluvila i plynně anglicky. Chvilku jsme si povídali. Probrali jme rozpad Sovětského Svazu, Československa i další zajímavá témata. Cesta zpět rychle utekla. Vedrem zkolaboval pouze jeden pán. Táňa byla spokojená. Autobus vyrazil jen s půlhodinovým zpožděním.
Poslední pohled na kaňon byl úchvatný. Členitý zářez v rudých skalách topících se v nemilosrdném odpoledním slunci. Na východním obzoru byly vidět tmavé vrcholky hor. Tam někde leží už Čína. Přepadlo mě nostalgické dojetí. Za těmi horami by mělo příště pokračovat moje bláznivé putování.
Autobus dorazil do Almaty po setmění. Do odletu mého letadla zbývalo pár hodin. Přestup v běloruském Minsku a za chvíli jsem spatřil naši matičku stověžatou. Do Pardubic to byl už jen kousek. Ráno jsem byl ještě ve středoasijské stepi a odpoledne si již dopřával jedno orosené v naší malé hospůdce.
Návrat domů je na cestování vždycky to nejkrásnější!
Těm, kteří dočetli až sem mohu prozradit, že cestu přes Čínu mám už za sebou. Vrátil jsem se před dvěma týdny. Trochu se aklimatizuju, zpracuju fotky a vrhnu se do psaní. Byla to fantazie :-)
?Kompletní galerie zde:
