Táta v říši středu 1 - Rozsypaný čaj nebo vlnovky pozpátku. První den v Číně

Malý krůček kupředu, velký skok pro lidstvo. Aneb, nečůrejte nám na podlahu. První čínský a zároveň na dlouho poslední srozumitelný nápis. Tabulka nad pisoárem vybízela pány, aby při své potřebě přistoupili blíže a nečůrali na zem

Parafráze slavných slov astronauta Neila Armstronga mě přivítala na letištním záchodku v Urumči. Vypadá to, že Číňané mají smysl pro humor. Letištní hala mě ujistila, že s tím humorem to bude skutečně vážné. Všude už byly pouze čínské znaky. Jako bych také přistál na měsíci.

První část putování kolem světa jsem ukončil v kazašském Ujgursku. Druhou začínám v Ujgursku čínském. V největší středoasijské metropoli jménem Urumči. Po přeletu zasněžených hor a vyprahlé pouště jsem se ocitl tak trochu v jiném světě. V Ujgurské autonomní oblasti. Čínsky nazývané Sing ťiang. Oficiálně se tu používají dva jazyky. Čínština a Ujgurština. Nápisy jsou tedy v čínských znacích nebo v arabském písmu, které používají Ujguři. Rozsypaný čaj nebo vlnovky pozpátku. Vyberte si. Ještě, že oba národy používají arabské, tudíž naše číslice. Díky tomu je vše jasnější ?.

Dle internetu jsem měl tři způsoby přesunu z letiště do centra města. Taxi, rychlý shuttle bus nebo pomalý městský courák. V prostředí, kde si nejsem schopen přečíst vůbec nic, se mi do taxíku nechtělo. Nakonec mě šipky s číslem 51 dovedly na stanici autobusu. Bylo rozhodnuto. Název ulice, kde stál můj zamluvený hotel, začínal znakem ve tvaru panáčka. Na tabuli se zastávkami jsem jednu takovou našel. Začínala také panáčkem a byla osmnáctá v pořadí. Usadil jsem se na sedadle a začal počítat. V autobuse to postupně houstlo. Jako slušný mladý muž jsem brzo musel uvolnit místo starším spolucestujícím. Sledoval jsem život na ulicích. Čínské nápisy se střídaly s arabskými a z pouličních grilů se zvedal voňavý kouř. Lidé se hemžili na chodnících.

Osmnáctá stanice se mi nezamlouvala. Intuice mi radila pokračovat ještě dál. Dobře jsem udělal. Brzo jsme minuli pahorek Hong Shan s pagodou na vrcholu. Konečně jasný orientační bod. Odtud by to k hotelu nemělo být daleko. Vystoupil jsem. Opuštěním autobusu jsem se ocitnul už skutečně v  opravdové Číně. Velice rychle jsem pochopil, že pohyb v městském provozu a zejména přecházení ulic, bude silně adrenalinová záležitost. Na chodníku mě zepředu i zezadu míjely skútry. Většinou elektrické, takže nebyly slyšet. Červený panáček na přechodu pro chodce je zde pouze doporučující znamení. Nikdo jej nerespektuje. Stejné je to ale s tím zeleným. Když vstoupíte do silnice na zelenou, neznamená to, že vás nesmete nějaké vozidlo, které odbočuje vaším směrem. Auta i skútry jsou větší, takže mají logicky přednost.

Chtělo by to něco k pití. V malém krámku prodávala starší paní. Voda stála dva juany. Dal jsem babce pětijuanovku, rozměněnou na letišti. K mému překvapení ji odmítla a ukazovala, že voda stoji juany dva. Ukázal jsem ji zřetelnou pětku na bankovce a tvářil se nechápavě. Paní si trvala na svých dvou juanech a mojí bankovku prostě nepřijala. Zřejmě neměla drobné. Jenže ve vedlejším krámku se situace opakovala. Tady mi však usměvavý pan prodavač vysvětlil, jak se věci mají. Jeden juan se nedělí na 2 padesátníky, jak jsme zvyklí v Evropě. Moje bankovka nebylo pět juanů, ale pět ťiao, což je přesně polovina jednoho juanu. Skutečný pětijuan je zelený a ne červenohnědý, jako můj pětiťiao. Jak prosté.

Starou uličkou plnou pouličních krámků a pekařství jsem se dostal k objednanému hotelu. Jeden z recepčních dokonce mluvil trochu anglicky: „Odkud že jste? Czech Republic?“ Nechápavý pohled i na obecně fungující slovo Czechoslovakia mě přinutil říct: „Europe.“ Recepční se usmál a spokojeně zapsal moji domovskou zemi do lejstra.

Došlo mi, že v Číně nebude komunikace úplně bez potíží a na vše bude potřeba trochu více času. Rozhodl jsem se tedy zajít na nádraží pro svoje jízdenky na další cestu raději den předem. Ty koupené na internetu je totiž třeba v nádražní pokladně vyměnit za jízdenky skutečné. Po cestě si můžu také prohlédnout město a lépe se zorientovat.

Zvolil jsem cestu po vedlejších ulicích. To mě vždycky baví nejvíc. Všude bylo plno krámků. Pevných i těch improvizovaných „stolečkových“. Častá byla pekařství, pečící chléb tradičním způsobem. Prostým připlácnutím placky těsta na stěnu pece. S chutí jsem jeden horký ochutnal. Občas jsem minul mešitu, zvláštně zastrčenou do staré zástavby. Ujguři jsou převážně muslimové. Stejně, jako ostatní středoasijské národy. Kromě Ujgurů zde žíjí Kazaši, Kyrgyzové, Chuejuvé i další národnostní menšiny. Ujgursko je součástí čínské říše od poloviny 18. století. Po rozpadu Sovětského Svazu získaly okolní středoasijské národy samostatnost. Ujguři ne. Čína se nerozpadla. Snaha Ujgurů o svoji nezávislost vedla v minulosti dávné i nedávné k mnohým i krvavým nepokojům. Dnes už je situace trochu jiná. Čína je na východě přelidněná. Stěhování Číňanů směrem na západ změnilo poměr sil. Ujguři se v Ujgursku stali minoritou.

Zabloudil jsem. To vždycky beru jako bonus. Člověk se alespoň dostane někam, kam by normálně nešel. Zastrčené uličky mezi obytnými bloky se k večeru stávaly improvizovanými tržišti. Stánky s různými nesmysly se střídaly se stánky, kde se opékalo a na dálku vonělo maso a jiné dobroty. Lidé na mě občas hleděli s otevřenou pusou. Někteří mě oslovovali nebo se chtěli společně vyfotit. Malé děti často běžely k mamince a prstem ukazovaly na podivného exota. Mezi špinavými bytovkami jsem se na chvíli stal překvapující raritou.

Oklikou jsem se nakonec k nádraží dostal. Mohutná třípatrová budova vévodila obrovskému prostranství. To, co se dělo před ní mi vyrazilo dech. Davy lidí se tlačily a mačkaly do několika vchodů. Ty však byly pouze bránou do dalšího nádvoří. Zde se tvořilo několik zakroucených lidských hadů, které postupně mizely v nádražní budově. Všechno bravurně organizovala skupinka uniformovaných nádražáků, neúnavně křičících do bodyguardovských mikrofonů u úst. Zesilovací zařízení měli připevněná přímo na uniformách. Vůbec se mi do toho mumraje nechtělo. Druhý den bych ale nemusel všechno stihnout. Odvážně jsem se vmáčknul do zástupu u prvního vchodu. Všimnul si mě jeden Ujgur. Viděl exota, tlačícího se do nádraží bez kufru. Zakřičel na mě kupodivu rusky. Prý jestli si jdu pro jízdenky, musím na druhou stranu budovy. Moc jsem mu nevěřil a nechtělo se mi opouštět již pracně vystáté místo v davu. Zakřičel na mě znovu: „Daváj, daváj, jízdenky jsou támhle.“ Nechal jsem se přesvědčit a protlačil se zpět. Ujgur měl pravdu. Jízdenky se opravdu prodávaly v jiné části budovy. Bylo tam asi 10 pokladen. U každé přibližně dvacetimetrová fronta. Po drobných komunikačních těžkostech jsem svá vytištěná internetová potvrzení vyměnil za jízdenky na celou moji cestu přes Čínu. Mise byla úspěšně splněna.

Uklidnil jsem se. Jízdenky jsem měl v kapse. Kde je nádraží jsem věděl a co mě na něm čeká, jsem si dokonce vyzkoušel. Zítra to hravě zvládnu. Bylo ještě světlo. Čína používá pouze jedno časové pásmo. Tady na západě se proto stmívá velmi pozdě. Vyrazil jsem do historického centra Urumči. Zde se nachází slavný ujgurský „Grand international bazar“. Obří budova, plná orientálního zboží, spojená s mešitou Erdao. Blížící se centrum města jsem nejprve ucítil. Pronikavá vůně opékaného masa byla omamná. Na jehlách se rožnily kousky různých tvarů i druhů. Samozřejmě kromě vepřového. Muži postávali nebo posedávali na ulici. Popíjeli čaj nebo pivo. Urumči je daleko od Mekky a Alláh všude nedohlédne, tak proč si jedno pivko nedat. Ujgurské ženy ale většinou příkladně nosily šátek, překrývající vlasy. Některé byly vyladěné téměř do dokonalosti. Šátek měly vzadu patřičně vycpaný. Pod ním výrazně nalíčené oči a dlouhé plastikové řasy. Skoro jako Gabriela Koukalová. Přiléhavé šaty zdobily blýskavé šperky. Na prstech dlouhé barevné drápy a podpatky bot ve tvaru vysokých jehel. Dokonalé moderní princezny z pohádek tisíce a jedné noci.

Na chodníku tančil mladý Ujgur v tradičním oděvu. Nenechal mě jen tak projít. Musel jsem si s ním střihnout pár koleček tradičního tance. Lidé na ulici se dobře bavili.

Grand Bazar byl zavřený. Nechápal jsem. Je tohle vůbec možné? Zavřený bazar na Hedvábné stezce? Časy se asi mění. Všimnul jsem si, že stará zástavba v okolí bazaru rychle mizí. Někde byly vybourané celé plochy. Brzo tu asi vyrostou vysoké moderní budovy z betonu, skla a oceli.

Zavíraly se mi oči. Unavený z cesty, změny času a po prvním dni stráveném v jiném světě, jsem zamířil do hotelu.

Plný dojmů a zážitků z prvního dne v Číně jsem okamžitě usnul.

Kompletní galerie z Urumči je zde: