2 dny v multikulturním kotli
Stanice KL Sentral je dopravním srdcem města. Trasy metra, železnice, nadzemky, autobusů i letištního rychlovlaku se zde kříží, jako nohy obřího pavouka.
Z reproduktoru zaznělo: „2 prostřední vagóny jsou určené pouze ženám, prosíme muže, aby do nich nenastupovali.“ Taková diskriminace, co si ty ženské myslí! Magda se na mě významně podívala: „Vidíš, když mě budeš zlobit, půjdu do těch vagónů a ty se za mnou nedostaneš.“ Odpověděl jsem: „Jen si běž. Pokud víš, kde máš vystoupit.“ Zasmáli jsme se oba a společně vystoupili ve stanici Batu Caves.
Jeskynní systém Batu Caves leži na severu města. K hinduistické svatyni se stoupá po čtyřech strmých schodištích za obrovskou zlatou sochou boha Murugana. Na schodech vládnou makakové. Hbitě pobíhají nahoru a dolů, nechávají se krmit, dopíjejí odložené lahve nebo pózují fotoaparátům. Svatyně je skrytá pod vysokou skalní klenbou. Hinduisté vykonávají modlitbu, ostatní se fotí, korzují po jeskyni a užívají si oblíbeného výletu.
Těšili jsme se na večer. Moje malajská kamarádka Tia nám slíbila ukázat město. Přijela hned s celou rodinkou. Faízem, chlapíkem v mém věku, jeho ženou Usenizou a jejich malým synkem Azámkem. Vzali nás na okružní jízdu. Faíz řídil a zaníceně vyprávěl: „Tady bydlí Pákistánci, támhle Indové, támhle indičtí muslimové a tady zase etničtí Malajci. Čínskou čtvrť už znáte, tam je váš hotel. Tohle uspořádání jsme si nevymysleli my. Zavedli ho Britové. Okupace skončila a už to tak zůstalo. Vlastně jsme si ponechali i většinu britských systémů. Vzdělání, školství, zdravotnictví nebo dopravu. V ekonomice jsme se ale přeorientovali na východ. Nejprve na Japonsko a v poslední době na Čínu. To nám přineslo ty nejmodernější technologie. Teď na tom ale Malajsie není finančně moc dobře. Vlastně bychom už dávno měli zkrachovat. Jsme na tom tak trochu, jako vaše Řecko.“
Zastavili jsme před 452m vysokými dvojčaty mrakodrapu společnosti Petronas, udělali ty nejtypičtější fotky z KL a pokračovali v jízdě.
„Tio, jak to, že ty nenosíš hijáb, když většina ostatních žen ho nosí,“ zeptal jsem se odvážně. Tia odpověděla: „Nenosím. Protože ho prostě nosit nechci“. Faíz se otočil od volantu a s úsměvem poznamenal: „Tia páchá každý den veliký hřích.“
Večeřeli jsme v tradiční malajské restauraci. Jídlo bylo vynikající, pikantní a samozřejmě halal. Jedno orosené by bodlo. Výborná ovocná limonáda ale také přišla k chuti. Faíz byl k nezastavení:
„Základem našeho soužití je respekt. Respekt k druhému, jeho víře i jeho situaci. Jinak bychom tu spolu ani nemohli žít. Věděli jste, že v Malajsii máme nejvíc státních svátků na světě. Muslimové mají svátky a všichni Malajci slaví. Křesťané mají svátky, všichni Malajci slaví. Hinduisté mají svátky a zase všichni Malajci slaví. Všichni slavíme i Čínský Nový rok. Nejlepší na tom je, že když připadne svátek na neděli, neděle se přesune na pondělí.“
Magda, věřící křesťanka, si s Faízem notovala. Debatovali o tom, že křesťané i muslimové mají stejného Boha. Věří, že když se v životě budou chovat správně, půjdou po smrti do ráje. Opatrně jsem se vložil do diskuze. Namítnul jsem, že v Čechách většina lidí dokáže dobro a zlo rozeznat i bez náboženství a ráj a peklo vnímá jako něco, co patří do bájí a pohádek. Z udivených tváří jsem pochopil, že mému českému pohledu nikdo moc nerozumí.
Poděkovali jsme za večeři a nezapomenutelný večer. Rozloučili jsme se s novými přáteli a zamířili do hotelu v čínské čtvrti. S chutí jsem vypil jedno orosené v hotelové restauraci.
Druhý den jsme s Tiou jeli do města Putrayaja, prohlédnout si růžovou mešitu Putra, postavenou na jezeře. Pro vstup do mešity je nutné dodržovat striktní dress code. Pro hosty a turisty tam proto mají půjčovnu plášťů.
Večerní diskuze o náboženství a českém ateismu tady dostala kuriózní rozměr. Paní z půjčovny se na mě spiklenecky mrkla: „Pán je v pořádku, obě dámy si musí vzít plášť.“
Usmál jsem se na holky a zlomyslně prohodil: “Pravověrná muslimka s pravověrnou křesťankou, nechť se řádně ustrojí. Pravověrný kacíř žádný plášť nepotřebuje.“
všechny fotky jsou z archivu autora
Vladimír Hauk
Kanibalský mumuland
Papua Nová Guinea je země se špatnou pověstí. K tradicím místních patří MUMU pečeně, která nemá nic společného s kanibalismem a snad ani nikdy neměla. Příběh z cesty, za který vděčím náhodě, která mě poslala na papuánský venkov.
Vladimír Hauk
Vzhůru do země lidojedů
Papua Nová Guinea je země se špatnou pověstí. Do metropole papuánské vysočiny Mount Hagen mě doneslo potetované letadélko. Tržnice, betel, šipky a pašíci. Jak se dostat na papuánský venkov? Snadno! Někdy se věci vyřeší samy...
Vladimír Hauk
Filipínský Amor střílí bez varování
Kamarádky ze Samaru pro mě připravily cestu na rajský ostrůvek s noclehem u Amora, výlet k bizarním skalním útvarům i dovádění v korálovém moři. Tam mít tak baráček. Jenže to bych se tam musel nejdřív oženit (pokračování příběhu)
Vladimír Hauk
Modré oči? Tak to bych si dala říct!
Na Filipínách jsem se řízením osudu a náhody dostal do ženského kolektivu. Navštívil jsem venkovskou školu, vyzkoušel karaoke a pochopil, jak to mají filipínské ženy s muži ze západu.
Vladimír Hauk
Z Lapu Lapu na Lapu Lapu – první 2 filipínské dny
První 2dny na Filipínách jsem neměl plán. Rozmýšlel jsem se, zda zůstat na ostrově Cebu, či přeplout na protější Bohol? Nebo nic neřešit, nechat jen tak plynout čas a nasávat atmosféru nové země? Byly to 2 krásné, nic neřešící dny
Vladimír Hauk
Srdce a kříž v Pobaltí
Mys Kolka je špičatý výběžek lotyšské pevniny do Baltského moře. Inspirováni drsně divokým pobřežím jsme se s mojí milou rozhodli zkusit natočit klip k jedné z mých nejmilejších písniček oslavovaného i zatracovaného autora.
Vladimír Hauk
Na skok v KL
Křídla Air Asia mě odnášela z Bangkoku dále po trase cesty kolem světa. Cílem byly Filipíny. Předtím však ještě mezipřistání v Kuala Lumpuru. Krátká zastávka, jen tak na skok. Jenže do KL se jindy jezdí skutečně NA SKOK!!!
Vladimír Hauk
Do Bangkoku jedině „s babou“ 2
Na osamělé vlky číhá v Bangkoku řada nástrah. Proto tam doporučuji cestovat preventivně vždy s partnerkou. Naposledy jsem ale mířil do města hříchu sám. Riziko selhání jsem vyřešil stylově. Svěřil jsem se do péče místní kamarádky.
Vladimír Hauk
Každý plán se může podělat, aneb jak (ne)překonat Tichý oceán
Před 3 lety jsem vyrazil na cestu kolem světa. Na etapy. Vlaky a autobusy jsem se dostal až do Malajsie. Kudy ale dál? Přes Indonésii?Austrálii?Papuu Novou Guineu?Filipíny?Přes Japonsko?Vždycky nakonec narazíte na Tichý oceán...
Vladimír Hauk
Kanibalové jedí lepidlo na tapety
Jayapura je nejvýchodnějším městem provincie Západní Papua. Leží u jezera Sentani. Na jeho břehu se koná kulturní festival s názvem Papeda. Papeda je tradiční papuánský pokrm. Připomíná lepidlo na tapety. To jsem musel ochutnat.
Vladimír Hauk
Lidožroutská babička vaří fantasticky
Papua je ostrov bývalých kanibalů. Západní půlka patří Indonésii. Raja Ampat je papuánský korálový ráj. Splnil se mi sen. Spát v chatrči pod palmami nad šplouchajícím přílivem. Kuchyni vládla lidožroutská babička. Vařila famózně.
Vladimír Hauk
V Indonéské nemocnici můžete snadno padnout do chomoutu
Pohled do mobilu, pár nepozorných kroků, díra v chodníku. Noha naštěstí zůstala celá. Jen ze dvou míst crčela krev přes černé bláto. Nemocnice, šití, převaz, sestřička na lovu. Jen tak tak, že jsem neskončil v chomoutu.
Vladimír Hauk
Spali jste už v rakvi?
Pardon, v kapsli? Začalo to v Japonsku. Manažérům se nechtělo po práci domů. Raději se uložili do hi-tech rakví u svých kanceláří. Dnes se kapslový fenomén šíří po světě. Nahrazuje společné pokoje hostelů. To jsem musel zkusit!
Vladimír Hauk
Barevný slum milionářů z chatrčí
Indonéský Malang je druhým největším městem východní Jávy. Jodipan, malá čtvrť barevných domečků u řeky, leží přímo v centru. Špinavý a páchnoucí slum se proměnil v místo, které žádný návštěvník města nemůže minout. Proč?
Vladimír Hauk
Do Bangkoku jedině s „babou“ !!!
Bangkok. Budhistické chrámy, mrakodrapy ze skla a betonu, vodní kanály, voňavé tržnice. A také pověstný noční život plný atraktivních sexy dívek. Bary, masážní salony. Pro osamocené muže velice nebezpečné místo!
Vladimír Hauk
Železná opona EU
Životem v Schengenském prostoru jsme si odvykli na opravdové hranice. Chodíme si přes ně, kde se nám zachce. Byl jsem zvědavý, jak vypadá skutečná východní hranice EU? Je tam plot? Hlídky? Jak je střežena? Jel jsem se tam podívat.
Vladimír Hauk
Procházka v oblacích na ostrově orlů
Cesta z království Buddhy do království půlměsíce. Bollywoodský zážitek na trajektu. Langkawi, ostrov orlů. Sky Bridge v oblacích nad tropickou džunglí. Impozantní výhledy, když matka příroda dovolí.
Vladimír Hauk
Chceš vidět ráj? Zaplať a kochej se!
Pláže lemované oblými skalisky. Palmy s kokosovými ořechy nakloněné nad bílým pískem. Blankytně modré moře omývající břeh zpěněnými vlnami. Taková je evropská představa ráje. Chtěl jsem jej vidět z výšky.
Vladimír Hauk
Silvestr v Bangkoku - šílenství v ulici Khao San
Bangkok. Město budhistických chrámů a svatých míst. Také město neřesti a placeného sexu. Město, které nikdy nespí. Ulice Khao San je jedním z míst, kde noc je stále mladá. Jaké to tam bylo na Silvestra?
Vladimír Hauk
Podzemním tunelem do Thajska a město s největší svíčkou na světě
Hranice z Laosu do Thajska jsme překročili zvláštním způsobem. V betonovém tunelu pod zemí. Ve městě Ubon Ratchathani mají největší svíčku na světě, málo bílých turistů a vlídné lidi. Co víc si přát první den v další zemi.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 58
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 835x
Vždy jsem snil o cestě kolem světa. Před pár lety jsem našel řešení, jak si svůj sen splnit a konečně vyrazil.
Cestuju kolem světa na etapy. Pěkně kousek po kousku.
Články a fotky publikuji také na svých stránkách http://cestajepribeh.cz
https://www.facebook.com/cestajepribeh/