Na skok v KL

Křídla Air Asia mě odnášela z Bangkoku dále po trase cesty kolem světa. Cílem byly Filipíny. Předtím však ještě mezipřistání v Kuala Lumpuru. Krátká zastávka, jen tak na skok. Jenže do KL se jindy jezdí skutečně NA SKOK!!!

Malajskou metropoli jsem navštívil už podruhé. Odbavení na terminálu letiště s obecně užívaným názvem KLIA bylo bez problémů a pravidelný shuttle bus právě připraven k odjezdu. Během hodinky jsem byl v srdci města. Centrální dopravní uzel se jmenuje KL Sentral. Připomíná tělo obřího pavouka, z něhož se různými směry rozpínají nohy jednotlivých dopravních tras. Pod zemí, na zemi i nad zemí.

Kamarádka Tia na mě už čekala. Poprvé jsme se potkali před rokem a půl. Tehdy jsem v KL končil svoji 3. etapu cesty kolem světa.

„Kolik máš času a co bys chtěl v KL ještě vidět?“, zeptala se Tia. Měl jsem 6 hodin a posledně jsem si pořádně neprohlédl slavný mrakodrap Petronas Towers, kolem kterého jsme tehdy jen projížděli. Bylo rozhodnuto.

Tia však trvala na tom, že nejprve je nutné něco dobrého ochutnat. Zavedla mě do malé restaurace s místní kuchyní. Bašta složená z ryby v omáčce, máslových krevet, smaženého kapradí a rýže byla famózní. Malajská kuchyně je prostě skvělá.

Z KL Sentral je to k Petronas Towers pár stanic metrem. Vystoupíte, obejdete budovu a slavná dvojčata máte přímo nad hlavou. S výškou 452metrů se do roku 2004 jednalo o nejvyšší budovy světa. Svět se ale neustále naparuje do výšky, tak jim dnes patří až 18. příčka v pořadí. Prostranství před budovou bylo plné lidí z různých koutů světa. Každý chtěl mít selfíčko se slavnou budovou. Jenže vtěsnat sebe i dvojčata do jedné fotky je téměř nemožné. Pohotoví obchodníčci toho úspěšně využívají. Nabízejí k prodeji či zapůjčení nástavce objektivů ve tvaru rybího oka.

Nedaleko Petronas Towers se k nebi tyčí další ojedinělá stavba. Štíhlá telekomunikační věž KL Tower. Tia si všimla mého pohledu vzhůru a za chvíli jsme již stáli u paty téhle impozantní stavby. Krátká fronta na výtah, zalechtání v podbřišku, když kabina vystřelila vzhůru, a za chvíli jsme již vystupovali o 300 m výše. Jenže ne tam, kde jsme chtěli. Během čekání na výtah se změnilo počasí, přišla bouřka a déšť. Venkovní vyhlídková plošina byla operativně uzavřena. Museli jsme se spokojit s prosklenou terasou o pár metrů níže. Dívat se svrchu na střechy mrakodrapů byl ale zážitek i přes sklo.

Tia na mě spiklenecky mrkla a poznamenala: „Kdybys přijel v září, mohl by sis odtud skočit dolů.“ Zasmál jsem se a poznamenal něco ve smyslu, jestli se nezbláznila.

Jenže Tia měla pravdu. Každý rok se na KL Tower koná akce s názvem KL Tower Base Jump. Adrenalinoví šílenci přijíždějí do malajské metropole s cílem zaskákat si z 300 metrové výšky. Akce samozřejmě není pro každého. Mohou se jí zúčastnit pouze náležitě vyskákaní jedinci s doloženou praxí. Pro místní je to vždy netradiční podívaná. Ti, kteří seženou vstupenky na plošinu, si mohou sednout přímo do konstrukce zábradlí, svěsit nohy do propasti a sledovat skokany při odrazu. Tak třeba někdy příště.

Čas vyměřený přestupem se chýlil ke konci. Zpátky na letiště mi Tia zajistila odvoz autem s kamarády, zvědavými na bláznivého cestovatele. V letištní hale jsme si všichni dali tradiční nápoj Teh Tarik z čaje a mléka. Poděkoval jsem za milou společnost, rozdal pár magnetek z exotických Pardubic a Prahy, a pomalu zamířil k bráně směr Filipíny.

Zastávka v KL jenom na skok se vydařila.

A vy, co jste nevyskákaní, zastavte se v KL na ten pořádný a opravdový SKOK! 

Zdroj pro úvodní a označený obrázek: big stock, ostatní z archivu autora