Vzhůru do země lidojedů
Letadlo Air Niugini přistálo v časném ránu na letišti Port Moresby. Byla ještě tma. „Welcome to Papua New Guinea“, vítali rozespalé pasažéry pomalovaní kanibalové z velkoplošného plakátu. No, snad si mě tady neupečou.
Chlapík vlastnící objednaný hotýlek mě vyzvedl na letišti: „Nikam moc nechoď. Když budeš něco potřebovat, odvezu tě,“ domlouval mi. „Ať tě nikdo nepřepadne.“ Stejně mi esemeskou radila i místní kamarádka Kristýna z portálu Couchsurfing: „Nikde neukazuj foťák, ani mobil. Pro někoho to může být lákavá kořist. Po práci se za tebou stavím.“ K tomu mi poslala seznam čtvrtí, kterým se mám zdaleka vyhnout. Krucinál! Přece nebudu zavřený na pokoji!
Všechno vyřešilo moje tělo. Únava z časového posunu, nočního letu a deficit spánku po filipínských karaoke večírcích mě nekompromisně povalily na postel. Probudil jsem se až pozdě odpoledne. Areál penzionu byl obehnán plotem se žiletkovým drátem. „Kde je tu nějaký obchod?“, zeptal jsem se ochranky. Chlapík mi otevřel vrata a ukázal směr. Ulice byla lemovaná prodavači ovoce a zeleniny i jen tak zevlujícími povaleči. Všichni se na mě smáli a zdaleka mě zdravili.
Krámek připomínal skladiště. Regály s trvanlivými potravinami, suroviny typu rýže a mouky a spousta čínských dehydratovaných blivajzů. U drátěného okénka vedle bylo něco jako fast food. Dal jsem si papuánský párek v rohlíku a koupil pár instantních polévek.
Začalo se stmívat. Prohlédnout si papuánskou metropoli Port Moresby jsem už nestihnul. Přišla mi také zpráva od Kristýny, která pracuje v místní nemocnici. Právě jim na emergency přivezli pacienta a za mnou dnes už nedorazí. Třeba se ale potkáme na mojí zpáteční cestě.
U vedlejšího pokoje se objevil snědý mladík. „Ahoj, já jsem z Íránu. Byl jsi venku? Radši nikam nechoď. Dneska už tady zavraždili 5 lidí.“ Haha, to určitě, zasmál jsem se pod vousy. Možná chtěl být zajímavý, možná měl i pravdu. Kdo ví? Mladík byl uprchlík, čekající na vyřízení imigračního procesu do Austrálie. Australská vláda totiž platí té papuánské, aby si migranty nechala na svém území. Zůstávají v PNG dokud se nevyřídí administrativní proces.
Nikam jsem se už nechystal. Brzo ráno mě čekal přelet do hlavního města papuánské vysočiny Mount Hagen.
Letadélko společnosti PNG AIR bylo nejmenší, jakým jsem kdy letěl. Trup i ocas zdobily nádherné divošské motivy. Vypadaly jako exkluzivní tetování. Po hodinovém letu jsem společně s několika pasažéry kanibalského vzezření přistál v Mount Hagen. Metropole provincie Western Highlands.
Mount Hagen, jedno z největších měst Papue Nové Guiney, je z pohledu Evropana dokonalá díra. 2 hlavní ulice, tržnice, rozbahněné autobusové nádraží a pár větších, či menších obchodů. Do toho všudypřítomní prodejci všeho možného i nemožného. Hitem byly malinkaté stánečky nabízející betelové ořechy. Na téhle droze tu jedou skoro všichni. Úsměvy s červenými ústy a zčernalými zuby to spolehlivě prozrazují.
Hned vedle centra je velké blátivé prostranství plné odpadků. Z poloviny smeťák, z poloviny hřiště. Uprostřed stojí pár houpaček, na kterých řádí zdejší děti stejně, jako všude jinde na světě. Placu vévodí mohutný strom, na němž visí terč. Místní muži zde vášnivě hrají šipky, které hází z velmi uctivé vzdálenosti. Trefují se dokonale. Je vidět, že pudy pralesních lovců ještě neztratili. Možná, že je to i tím betelem, který zlepšuje náladu a každému z vrhačů koukal z úst.
Tohle, na první pohled nevzhledné místo, není smetiště, ale park. Skutečně PARK! A ne, jen tak ledajaký. Jmenuje se Park královny. Urozená noha britské panovnice Comonwhealtu, kam PNG patří, se totiž na tomto místě dotkla země. Královna tu tenkrát také pronesla svůj zcela jistě významný projev k divošským poddaným. Od té doby se tohle prostranství jmenuje Park královny.
Opustil jsem Park královny a kráčel k tržnici. I když tržnice byla prakticky všude. Kousek od parku nabízeli vesničané z okolí tradiční papuánský artikl. Dokonale čerstvé maso prozrazovaly hýbající se pytle u jejich nohou. Když uviděli bělocha s foťákem, začali se předhánět, kdo z nich má lepší zboží. Vytahovali kvičící pašíky ven z pytlů a pózovali mi do foťáku.
V oplocené tržnici bylo zboží koncentrováno na dřevěných regálech nebo jen tak volně na zemi. Topinambury, banány, ananasy, melouny i další ovoce a zelenina všeho druhu. Koření, květiny i semínka. V koutě jsem objevil sušené bylinky, vypadající lehce ilegálně. Artikl, který spolehlivě zmizí, když se po tržnici rozkřikne hláška o příchodu policie.
Irena je mladá žena nabízející v Mount Hagen ubytování přes Airbnb. Zavezla mě do jejich rodinného apartmánu na kraji města, který tvořila kuchyňka a 3 přilehlé pokoje. Ukázala mi ten můj a nabídla kávu. V ten okamžik zřejmě zapracoval můj šťastný cestovatelský anděl.
Netekla voda! Netekla v kuchyňce, netekla v koupelně, netekla ani u sousedů. Později jsem se dozvěděl, že při stavbě na okraji města překopli stavaři potrubí.
A co může být šťastného na tom, že neteče voda? Pro cestovatele, který právě přistál v papuánské díře jménem Hagen a přemýšlí, jak se dostat někam na venkov, to byl dar. Irena mi totiž učinila neodolatelnou nabídku: „Jestli chceš zavezu tě do vesničky, kde bydlí moji rodiče. Tam voda určitě poteče. Můžeš spát v jejich domě.“
Cesta na venkov byla vyřešena.
„Díky ti, můj cestovatelský anděli.“
Pokračování příště…
Vladimír Hauk
Kanibalský mumuland
Papua Nová Guinea je země se špatnou pověstí. K tradicím místních patří MUMU pečeně, která nemá nic společného s kanibalismem a snad ani nikdy neměla. Příběh z cesty, za který vděčím náhodě, která mě poslala na papuánský venkov.
Vladimír Hauk
Filipínský Amor střílí bez varování
Kamarádky ze Samaru pro mě připravily cestu na rajský ostrůvek s noclehem u Amora, výlet k bizarním skalním útvarům i dovádění v korálovém moři. Tam mít tak baráček. Jenže to bych se tam musel nejdřív oženit (pokračování příběhu)
Vladimír Hauk
Modré oči? Tak to bych si dala říct!
Na Filipínách jsem se řízením osudu a náhody dostal do ženského kolektivu. Navštívil jsem venkovskou školu, vyzkoušel karaoke a pochopil, jak to mají filipínské ženy s muži ze západu.
Vladimír Hauk
Z Lapu Lapu na Lapu Lapu – první 2 filipínské dny
První 2dny na Filipínách jsem neměl plán. Rozmýšlel jsem se, zda zůstat na ostrově Cebu, či přeplout na protější Bohol? Nebo nic neřešit, nechat jen tak plynout čas a nasávat atmosféru nové země? Byly to 2 krásné, nic neřešící dny
Vladimír Hauk
Srdce a kříž v Pobaltí
Mys Kolka je špičatý výběžek lotyšské pevniny do Baltského moře. Inspirováni drsně divokým pobřežím jsme se s mojí milou rozhodli zkusit natočit klip k jedné z mých nejmilejších písniček oslavovaného i zatracovaného autora.
Vladimír Hauk
Na skok v KL
Křídla Air Asia mě odnášela z Bangkoku dále po trase cesty kolem světa. Cílem byly Filipíny. Předtím však ještě mezipřistání v Kuala Lumpuru. Krátká zastávka, jen tak na skok. Jenže do KL se jindy jezdí skutečně NA SKOK!!!
Vladimír Hauk
Do Bangkoku jedině „s babou“ 2
Na osamělé vlky číhá v Bangkoku řada nástrah. Proto tam doporučuji cestovat preventivně vždy s partnerkou. Naposledy jsem ale mířil do města hříchu sám. Riziko selhání jsem vyřešil stylově. Svěřil jsem se do péče místní kamarádky.
Vladimír Hauk
Každý plán se může podělat, aneb jak (ne)překonat Tichý oceán
Před 3 lety jsem vyrazil na cestu kolem světa. Na etapy. Vlaky a autobusy jsem se dostal až do Malajsie. Kudy ale dál? Přes Indonésii?Austrálii?Papuu Novou Guineu?Filipíny?Přes Japonsko?Vždycky nakonec narazíte na Tichý oceán...
Vladimír Hauk
Kanibalové jedí lepidlo na tapety
Jayapura je nejvýchodnějším městem provincie Západní Papua. Leží u jezera Sentani. Na jeho břehu se koná kulturní festival s názvem Papeda. Papeda je tradiční papuánský pokrm. Připomíná lepidlo na tapety. To jsem musel ochutnat.
Vladimír Hauk
Lidožroutská babička vaří fantasticky
Papua je ostrov bývalých kanibalů. Západní půlka patří Indonésii. Raja Ampat je papuánský korálový ráj. Splnil se mi sen. Spát v chatrči pod palmami nad šplouchajícím přílivem. Kuchyni vládla lidožroutská babička. Vařila famózně.
Vladimír Hauk
V Indonéské nemocnici můžete snadno padnout do chomoutu
Pohled do mobilu, pár nepozorných kroků, díra v chodníku. Noha naštěstí zůstala celá. Jen ze dvou míst crčela krev přes černé bláto. Nemocnice, šití, převaz, sestřička na lovu. Jen tak tak, že jsem neskončil v chomoutu.
Vladimír Hauk
Spali jste už v rakvi?
Pardon, v kapsli? Začalo to v Japonsku. Manažérům se nechtělo po práci domů. Raději se uložili do hi-tech rakví u svých kanceláří. Dnes se kapslový fenomén šíří po světě. Nahrazuje společné pokoje hostelů. To jsem musel zkusit!
Vladimír Hauk
Barevný slum milionářů z chatrčí
Indonéský Malang je druhým největším městem východní Jávy. Jodipan, malá čtvrť barevných domečků u řeky, leží přímo v centru. Špinavý a páchnoucí slum se proměnil v místo, které žádný návštěvník města nemůže minout. Proč?
Vladimír Hauk
Do Bangkoku jedině s „babou“ !!!
Bangkok. Budhistické chrámy, mrakodrapy ze skla a betonu, vodní kanály, voňavé tržnice. A také pověstný noční život plný atraktivních sexy dívek. Bary, masážní salony. Pro osamocené muže velice nebezpečné místo!
Vladimír Hauk
Železná opona EU
Životem v Schengenském prostoru jsme si odvykli na opravdové hranice. Chodíme si přes ně, kde se nám zachce. Byl jsem zvědavý, jak vypadá skutečná východní hranice EU? Je tam plot? Hlídky? Jak je střežena? Jel jsem se tam podívat.
Vladimír Hauk
2 dny v multikulturním kotli
Kuala Lumpur. Metropole Malajsie. Město mnoha kultur. Odpoledne v hinduistické svatyni, noc v čínské čtvrti a večer s muslimskou rodinou. Místní vám řeknou nejlíp, jak to u nich chodí
Vladimír Hauk
Procházka v oblacích na ostrově orlů
Cesta z království Buddhy do království půlměsíce. Bollywoodský zážitek na trajektu. Langkawi, ostrov orlů. Sky Bridge v oblacích nad tropickou džunglí. Impozantní výhledy, když matka příroda dovolí.
Vladimír Hauk
Chceš vidět ráj? Zaplať a kochej se!
Pláže lemované oblými skalisky. Palmy s kokosovými ořechy nakloněné nad bílým pískem. Blankytně modré moře omývající břeh zpěněnými vlnami. Taková je evropská představa ráje. Chtěl jsem jej vidět z výšky.
Vladimír Hauk
Silvestr v Bangkoku - šílenství v ulici Khao San
Bangkok. Město budhistických chrámů a svatých míst. Také město neřesti a placeného sexu. Město, které nikdy nespí. Ulice Khao San je jedním z míst, kde noc je stále mladá. Jaké to tam bylo na Silvestra?
Vladimír Hauk
Podzemním tunelem do Thajska a město s největší svíčkou na světě
Hranice z Laosu do Thajska jsme překročili zvláštním způsobem. V betonovém tunelu pod zemí. Ve městě Ubon Ratchathani mají největší svíčku na světě, málo bílých turistů a vlídné lidi. Co víc si přát první den v další zemi.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 58
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 835x
Vždy jsem snil o cestě kolem světa. Před pár lety jsem našel řešení, jak si svůj sen splnit a konečně vyrazil.
Cestuju kolem světa na etapy. Pěkně kousek po kousku.
Články a fotky publikuji také na svých stránkách http://cestajepribeh.cz
https://www.facebook.com/cestajepribeh/