Vzhůru do země lidojedů

Papua Nová Guinea je země se špatnou pověstí. Do metropole papuánské vysočiny Mount Hagen mě doneslo potetované letadélko. Tržnice, betel, šipky a pašíci. Jak se dostat na papuánský venkov? Snadno! Někdy se věci vyřeší samy...

Letadlo Air Niugini přistálo v časném ránu na letišti Port Moresby. Byla ještě tma. „Welcome to Papua New Guinea“, vítali rozespalé pasažéry pomalovaní kanibalové z velkoplošného plakátu. No, snad si mě tady neupečou.

Chlapík vlastnící objednaný hotýlek mě vyzvedl na letišti: „Nikam moc nechoď. Když budeš něco potřebovat, odvezu tě,“ domlouval mi. „Ať tě nikdo nepřepadne.“ Stejně mi esemeskou radila i místní kamarádka Kristýna z portálu Couchsurfing: „Nikde neukazuj foťák, ani mobil. Pro někoho to může být lákavá kořist. Po práci se za tebou stavím.“ K tomu mi poslala seznam čtvrtí, kterým se mám zdaleka vyhnout. Krucinál! Přece nebudu zavřený na pokoji!

Všechno vyřešilo moje tělo. Únava z časového posunu, nočního letu a deficit spánku po filipínských karaoke večírcích mě nekompromisně povalily na postel. Probudil jsem se až pozdě odpoledne. Areál penzionu byl obehnán plotem se žiletkovým drátem. „Kde je tu nějaký obchod?“, zeptal jsem se ochranky. Chlapík mi otevřel vrata a ukázal směr. Ulice byla lemovaná prodavači ovoce a zeleniny i jen tak zevlujícími povaleči. Všichni se na mě smáli a zdaleka mě zdravili.

Krámek připomínal skladiště. Regály s trvanlivými potravinami, suroviny typu rýže a mouky a spousta čínských dehydratovaných blivajzů. U drátěného okénka vedle bylo něco jako fast food. Dal jsem si papuánský párek v rohlíku a koupil pár instantních polévek.

Začalo se stmívat. Prohlédnout si papuánskou metropoli Port Moresby jsem už nestihnul. Přišla mi také zpráva od Kristýny, která pracuje v místní nemocnici. Právě jim na emergency přivezli pacienta a za mnou dnes už nedorazí. Třeba se ale potkáme na mojí zpáteční cestě.

U vedlejšího pokoje se objevil snědý mladík. „Ahoj, já jsem z Íránu. Byl jsi venku? Radši nikam nechoď. Dneska už tady zavraždili 5 lidí.“ Haha, to určitě, zasmál jsem se pod vousy. Možná chtěl být zajímavý, možná měl i pravdu. Kdo ví? Mladík byl uprchlík, čekající na vyřízení imigračního procesu do Austrálie. Australská vláda totiž platí té papuánské, aby si migranty nechala na svém území. Zůstávají v PNG dokud se nevyřídí administrativní proces.

Nikam jsem se už nechystal. Brzo ráno mě čekal přelet do hlavního města papuánské vysočiny Mount Hagen.

Letadélko společnosti PNG AIR bylo nejmenší, jakým jsem kdy letěl. Trup i ocas zdobily nádherné divošské motivy. Vypadaly jako exkluzivní tetování. Po hodinovém letu jsem společně s několika pasažéry kanibalského vzezření přistál v Mount Hagen. Metropole provincie Western Highlands.

Mount Hagen, jedno z největších měst Papue Nové Guiney, je z pohledu Evropana dokonalá díra. 2 hlavní ulice, tržnice, rozbahněné autobusové nádraží a pár větších, či menších obchodů. Do toho všudypřítomní prodejci všeho možného i nemožného. Hitem byly malinkaté stánečky nabízející betelové ořechy. Na téhle droze tu jedou skoro všichni. Úsměvy s červenými ústy a zčernalými zuby to spolehlivě prozrazují.

Hned vedle centra je velké blátivé prostranství plné odpadků. Z poloviny smeťák, z poloviny hřiště. Uprostřed stojí pár houpaček, na kterých řádí zdejší děti stejně, jako všude jinde na světě. Placu vévodí mohutný strom, na němž visí terč. Místní muži zde vášnivě hrají šipky, které hází z velmi uctivé vzdálenosti. Trefují se dokonale. Je vidět, že pudy pralesních lovců ještě neztratili. Možná, že je to i tím betelem, který zlepšuje náladu a každému z vrhačů koukal z úst.

Tohle, na první pohled nevzhledné místo, není smetiště, ale park. Skutečně PARK! A ne, jen tak ledajaký. Jmenuje se Park královny. Urozená noha britské panovnice Comonwhealtu, kam PNG patří, se totiž na tomto místě dotkla země. Královna tu tenkrát také pronesla svůj zcela jistě významný projev k divošským poddaným. Od té doby se tohle prostranství jmenuje Park královny.

Opustil jsem Park královny a kráčel k tržnici. I když tržnice byla prakticky všude. Kousek od parku nabízeli vesničané z okolí tradiční papuánský artikl. Dokonale čerstvé maso prozrazovaly hýbající se pytle u jejich nohou. Když uviděli bělocha s foťákem, začali se předhánět, kdo z nich má lepší zboží. Vytahovali kvičící pašíky ven z pytlů a pózovali mi do foťáku.

V oplocené tržnici bylo zboží koncentrováno na dřevěných regálech nebo jen tak volně na zemi. Topinambury, banány, ananasy, melouny i další ovoce a zelenina všeho druhu. Koření, květiny i semínka. V koutě jsem objevil sušené bylinky, vypadající lehce ilegálně. Artikl, který spolehlivě zmizí, když se po tržnici rozkřikne hláška o příchodu policie.

Irena je mladá žena nabízející v Mount Hagen ubytování přes Airbnb. Zavezla mě do jejich rodinného apartmánu na kraji města, který tvořila kuchyňka a 3 přilehlé pokoje. Ukázala mi ten můj a nabídla kávu. V ten okamžik zřejmě zapracoval můj šťastný cestovatelský anděl.

Netekla voda! Netekla v kuchyňce, netekla v koupelně, netekla ani u sousedů. Později jsem se dozvěděl, že při stavbě na okraji města překopli stavaři potrubí.

A co může být šťastného na tom, že neteče voda? Pro cestovatele, který právě přistál v papuánské díře jménem Hagen a přemýšlí, jak se dostat někam na venkov, to byl dar. Irena mi totiž učinila neodolatelnou nabídku: „Jestli chceš zavezu tě do vesničky, kde bydlí moji rodiče. Tam voda určitě poteče. Můžeš spát v jejich domě.“

Cesta na venkov byla vyřešena.

„Díky ti, můj cestovatelský anděli.“

Pokračování příště…