Táta kolem světa 15 - První kontakt s Kazachstánem

Kazachstán mě přivítal oroseným pivem s nápisem: „Český Džbánek – živá česká tradice.“ K tomu jsem navíc dostal perfektně opečený šašlik. Řekl bych, že to bylo lepší, než „Chléb a sůl“.

V uralské Zlatousti jsem nastoupil do nočního vlaku směr Kazachstán. Paní průvodčí chvíli nevěřila, že jsem se v jejím vagóně opravdu objevil. Odškrtla si moje jméno v seznamu a zkontrolovala mi pas. Ten je nutné k elektronické jízdence předložit. Nechápavě zakroutila hlavou: „Pane, co tady vlastně děláte?“

„Přijel jsem za turistikou,“ odpověděl jsem. Začala se smát a řekla: „Cože? Turistika v téhle části Ruska?“ Zakroutila hlavou a s rozesmátou tváří mi přidělila povlečení, migrační kartu pro Kazachstán a ukázala mi moje lůžko.

Zalehnul jsem na bidlo a rychle usnul. Túra mezi kontinenty a 2 piva po ní mi v tom spolehlivě pomohly.

Probudil jsem se do slunečného dne. Paní průvodčí mě upozornila, že brzo přijde celní a pasová kontrola. Ruská celnice byla energická blondýnka tak kolem padesátky. Koukala do mého pasu a zeptala se: „Co jste v Rusku dělal?“. Odpověděl jsem stejně: „Přijel jsem za turistikou.“ I ona se se začala smát: „Cože? Do téhle části Ruska? Za turistikou? A líbilo se vám tu?“ Odpověděl jsem že „mnógo“. Vše sledující paní průvodčí zamrkala významně na celnici a pravděpodobně utrousila něco ve smyslu, že asi nejsem normální. Ta mi však s úsměvem od ucha k uchu dala razítko, popřála šťastnou cestu a řekla, ať zase někdy přijedu.

To kazašský celník tak příjemný nebyl. Podezíravě mi zkoumal pas lupou. Občas mi položil nějakou nejapnou otázku. Kouzelné slovo „turistika“ u něj nevyvolávalo žádné emoce. Nakonec mi ale také dal razítko a já jsem mohl šťastně vystoupit ve městě Petropavl. Ostatní cestující spokojeně spali nebo leželi dál. Vlak zde Kazachstán jen lízne a pokračuje zase zpět do Ruska. Kontrolu absolvují jen ti, co vystupují.

Po čerstvém horském vzduchu na Uralu na mě dýchlo horko kazašské stepi. Teď už jsem skutečně v Asii. Vlak do Astany jel až za 4 hodiny. V Petropavlu toho není moc k vidění. Hezky upravený Centrální Park, ošklivé bytovky a sem tam nějaká ta mešita a kostelíček. A tak jsem usedl do místní zahradní hospůdky a objednal si šašlik a pivo. Paní servírka mi hned přinesla půllitr oroseného moku. Na sklenici byl nápis: „Český Džbánek – živá česká tradice.“ Nadšeně jsem jí řekl: „To je snad naše české pivo! S českým nápisem!“ Servírka sdílela mojí radost a řekla, že se za chvilku vrátí.

Pivo zřejmě zase tam moc české nebylo. To jen ten nápis na sklenici. Ve zdejším pivním byznysu české nápisy prostě táhnou. Paní servírka za chvilku přiběhla a poprosila mě, zda můžu napsat něco do jejich návštěvního sešitu. Samozřejmě jsem souhlasil. Bylo tam mnoho pozdravů, pochval a vzkazů. Většinou v ruštině. Českého návštěvníka jsem tam nezaznamenal. Zřejmě jsem byl v téhle hospodě první Čech. Nebo alespoň první Čech, který jim něco napsal do sešitu.

Kazašský vlak do Astany byl technologicky na vyšším levelu, než běžné ruské lůžkové vlaky. V kupé se mnou byli tři Kazaši. Dva mladí kluci a jeden padesátník. Takže vlastně taky mladík. Trochu jsme pokecali. V ruštině, kazaštině, angličtině i češtině. O životě, o ženských, o poměrech a tak. Chlapi vždycky najdou společnou řeč. O Česku věděli vlastně jen to, že máme dobré pivo. Uklidnil jsem je a řekl, že pivo je u nás skutečně nejlepší. A také, že Češi pijí pivo, jako ostatní národy vodu. To chtěli slyšet.

Kolem ubíhala nekonečná kazašská step, rudě ozářená zapadajícím sluncem. Do Astany vlak dorazil již za úplné tmy. Rozloučil jsem se s kazachy a vyrazil do noční metropole. Podle kazašského sloganu by měla být Astana městem budoucnosti. To však uvidím až zítra.

Kompletní galerie z Petropavlu je zde