„Marťas, hodíš mě na nádraží? Vyrážím na cestu kolem světa.“ „Jasně tati, v kolik ti to jede?“ „Ve 23:16, ale chtěl bych tam být radši dřív. Nerad bych tenhle vlak zmeškal. Přece jenom nejedu na nákup, ale kolem světa.
Je to výhoda, když vaše dítě má už řidičák. Může vás hodit na nádraží, když zrovna vyrážíte do Tramtárie. Rozloučili jsme se s úsměvem a já se zvláštním pocitem vkročil do nádražní haly. Mé starosti o dochvilnost se ukázaly zbytečnými. Na informační tabuli bylo oznámení o třiceti minutovém zpoždění. Jak může mezinárodní lůžkový rychlík nabrat půlhodinové zpoždění na prvních 100 kilometrech jízdy z Prahy do Pardubic? Blesklo mi hlavou, že jestli to takhle půjde dál, nemusel bych svých plánovaných 6000km stihnout včas. Ale co, půl hodiny sem, půl hodiny tam. Jsem na svojí vysněné cestě, tak přece nebudu uvažovat takhle typicky českým způsobem. S úsměvem na tváři jsem si koupil kafe v automatu, naladil nádražní wifinu a do příjezdu vlaku spokojeně zevloval po nádraží.
Vždycky když vyrážím na nějakou cestu za dobrodružstvím, cítím obvykle takové lehce nervózní vzrušení. Z toho, co mě čeká, co zažiju a co teď ještě nevím. Tentokrát nic. Připadal jsem si, jako když jedu na návštěvu za ségrou do Prahy. Konec konců vždyť cesta kolem světa není zase nic tak divného.
Po 40 minutách můj vlak konečně přistál u čtvrtého nástupiště. Do svého vagonu jsem nastupoval sám. Polský pan konduktor zkontroloval mojí jízdenku a já si u něho objednal herbatku čili čaj na ráno. Zaplul jsem do svého kupé. Nějaký pán už tu vegetil na spodním lůžku. Jako bažant jsem vyskočil na vrchní bidlo a zavrtal se do přikrývky. V cestování kolem světa jsem opravdu nováček, takže bažantovské bidlo mi po právu patří. Dlouho jsem nefilozofoval a spokojeně usnul.
Po osmé hodině ráno jsme asi s hodinovým zpožděním dorazili do cíle. Stanice Warszava Centralna je umístěná pod zemí. Připadáte si jako v metru s mnoha kolejemi. Hlášení nádražního rozhlasu mi připomnělo, že už jsem opravdu v Polsku. Paní hlasatelka svým sametovým hlasem oznamovala odjezdy a příjezdy. Když jsem pochopil, že vlak se řekne počong, docela jsem tomu i rozumněl. Polština je skutečně legrační. To jsem ještě netušil, že Polákům připadá zase směšná čeština. Ale o tom až později.
První, co po výstupu z nádraží ve Varšavě uvidíte, je impozantní budova Paláce Kultury i Nauky. Budova vystavěná v sovětském stylu výškových budov. I když skutečný původ této architektury je zcela jistě nutné hledat za oceánem. Později v Moskvě jsem budovy v tomto stylu viděl téměř na každém rohu. Bez přehánění ale musím uznat, že ta varšavská patří k nejkrásnějším a taky pravděpodobně k nejvyšším z nich. Pro cestovatele má tato budova velmi užitečný význam. Pokud se ve Varšavě ztratíte, stačí najít místo odkud uvidíte špičku paláce a hned víte, kterým směrem je nádraži.
Vyrazil jsem směrem ke starému městu. Přes nádherně upravený Park Saski jsem došel ke Hrobu Neznámého Vojína. Tvoří jej osm sloupů spojených klenbami a střechou s balustrádou. Celý monument připomíná torzo zničené budovy. Na sloupech jsou letopočty a místa všech velkých bitev pojících se s polskou historií. Uvnitř památníku stojí nepřetržitou čestnou stráž dvojice vojáků. Před památníkem se rozkládá rozlehlý Plac Maršálka Pilsudského. Ideální místo pro slavnostní nástupy, přehlídky a shromáždění. Přes všechnu úctu a pokoru k tomuto pietnímu místu si nemůžu nevzpomenout na Píseň Neznámého Vojína od mého oblíbeného Karla Kryla. A co na to neznámý vojín……?
Kolem prezidentského paláce jsem došel až na Plac Zamkowy. Auta tu jezdí podzemním tunelem, takže je tu celkem klid. Navíc překrásný výhled na řeku Vislu a impozantní fotbalový stadion na druhém břehu. Ulička kolem kostela svatého Marcina mě odtud dovedla na malebný Starý Rynek. Měšťanské budovy se střešními nástavbami dodávají starému obdélníkovému náměstí příjemný historický charakter. Přesto, že vlastně všechno „historické“ tady muselo být po válce postaveno znovu. Přes varšavský Barbakan, což je masivní obranná brána městského opevnění vystavěná z červených lícových cihel, jsem se dostal až k řece Visle. Před kostelem Nejsvětější Panny Marie tu stojí skromná socha skutečné nejslavnější polské Marie. Marie Curie Sklodowské. Po sochách různých maršálků a politiků konečně socha někoho, kdo v životě něco skutečně důležitého a významného pro lidstvo dokázal.
Řeka Visla je zvláštní. Na jednom břehu je nábřežní promenáda, kde lze korzovat, bruslit nebo se opalovat na vypujčeném lehátku. Druhý břeh však vypadá divoce. Jako by neprotékal městem, ale volnou krajinou. Pro Čechy může být zajímavé to, že na druhém břehu leží čtvrť s názvem Praga. Zde se nachází varšavská zoologická zahrada. To znamená, že i ve Varšavě můžete navštívit pražskou ZOO.
Zajímavým místem k návštěvě je muzeum varšavského povstání v Grzybowské ulici. Tam člověk pochopí odlišnost válečné situace v Polsku od situace u nás v Protektorátu Čechy a Morava. V zemi existoval po celou dobu okupace tzv. Podzemní Stát s komplexní rozvětvenou organizací, včetně škol, úřadů a ozbrojených složek. I přes brutální represe se jej nikdy nepodařilo německým okupantům potlačit. Jedním z motivů varšavského povstání, které vypuklo 1.8. 1944, byla snaha převzít ve městě moc ještě před osvobozením Rudou Armádou. Z pohledu možností povstalců se pravděpodobně jednalo o marný pokus bez šance na úspěch. Mladí lidé s puškami stáli proti vycvičeným vojákům s těžkými zbraněmi. Povstání bylo po dvou měsících krutě potlačeno. Ze strany okupantů byl vydán příkaz nikoho nešetřit včetně civilního obyvatelstva, žen i dětí. Odhady udávají, že na polské straně mohlo být až 200 000 obětí. Město mělo být za trest kompletně srovnáno se zemí, což se nacistům téměř dokonale podařilo. To je jen velmi zjednodušený a zevrubný popis povstání. V muzeu je každý den zmapován ve formě lístečků z trhacího kalendáře, na kterých jsou popsány události v časovém sledu. Můžete si tak natrhat kompletní chronologický popis celého průběhu povstání. Děsivou podívanou je i 3D film nazvaný „Město ruin“. Z leteckého pohledu tu uvidíte to, co z Varšavy zbylo. V muzeu je také možnost zapůjčení audio průvodce v češtině.
Ale zpět do veselejší doby. Od muzea k nádraží procházím pod moderními mrakodrapy směrem k mrakodrapu starému, již zmíněnému Paláci Kultury i Nauky. Jen pro zajímavost – mrakodrap se polsky řekne drapač chmur :-). Do nádražní budovy vcházím od stylově futuristické nákupní galerie Zloté Terasy. Počong do Bialystoku odjíždí za pár minut.
Varšava nemůže nabídnout tak malebná historická zákoutí jako třeba Praha. Vše historické bylo vlastně znovu postaveno. Přesto je to krásné město. Město, které má svůj osobitý šarm a kouzlo. Rozhodně stojí za návštěvu. Je tu nespočet útulných kaváren a restaurací včetně české restaurace U Szwejka s točenou Plzní. Ostatně české pivo je něco, co mě překvapivě provázelo celou moji další cestou směrem na východ. Kromě zmíněné historické části je ve Varšavě i mnoho půvabných, rozlehlých a čistých parků, lákajících k romantickým procházkám.
Varšava je šarmantní dáma. Rozhodně ji znovu navštívím. Teď však musím pokračovat dál ve své cestě.
Obrázky z Varšavy:http://vladimirhauk.cz/galerie/
