Jsem snad už ve střední Asii? Nebo jsem se nějakým zázrakem ocitnul v Orientu? Ne! Stále jsem ještě neopustil území křesťansky konzervativního Polska. Najdete tu mešitu i kynuté knedlíky.
Na mém dalším, tentokrát docela krátkém, úseku cesty kolem světa jsem se vezl autem. Z Bialystoku jsme vyrazili v pošmourném dni. Řádně se ochladilo a déšť se střídal s mrholením. K běloruským hranicím to už nebylo daleko. V pohraniční vesničce Bobrowniky jsme odbočili vlevo. Tady je už jenom úzká polorozbitá silnička. Kolem cesty se střídají husté lesy s divokými pastvinami. Minuli jsme jednu farmu, stoprocentně EKO, s rozsáhlým chovem drůbeže a dobytka. Za nedlouho jsme dorazili do malé vesničky s názvem Kruszyniany. Zastavili jsme na štěrkovém parkovišti před malebnou zelenou dřevěnou stavbou, připomínající kostelíček. Dobře rostlý chlapík v roztrhaných montérkách tady právě tlačil kolečko naložené větvemi, suchou trávou a dalším zahradním odpadem. Jeho ostře řezaná snědá tvář měla jasné asijské rysy.
„Chcete se podívat do mešity?“ oslovil nás sám. Ten zelený kostelíček není totiž kostelíček, ale mešita. Potvrzují to půlměsíce na cibulových střechách tří věžiček. „Ano, rádi. Vždyť proto jsme sem přijeli.“
Tak přece je to pravda. V konzervativně až striktně katolickém Polsku žijí již několik set let komunity polských Tatarů, kteří si stále udržují svoji původní islámskou víru. Upřímně musím napsat, že před svoji cestou bych něco takového nečekal. Ale proto přece cestuju, ne?
Chlapík nás poslal podívat se na nedaleký tatarský hřbitov. Jen si prý rychle něco dodělá a potom nám otevře a ukáže mešitu.
Hřbitov byl vzdálený asi 5 minut chůze. Tabulka u vstupu označovala, že se jedná o historickou památku s názvem Muslimský hřbitov v Kruszynianech. Kromě polštiny byl název také v arabštině.
Náhrobní desky hrobů byly vždy označeny půlměsícem s hvězdičkou. Daly se tu nalézt staré z hrubě opracovaných kamenů s téměř již neznatelným popisem, ale také úplně nové z dokonale zpracované žuly. Mezi jmény nechyběla ta tradiční, jako je Mahmed nebo Mustafa. Mě však zaujala jiná věc. Na náhrobcích byla napsaná jména u nichž chybělo datum úmrtí. Dozvěděl jsem se, že toto není tatarský zvyk, ale praxe běžná v celém Polsku. Žijící lidé již mají svá jména na náhrobku a po jejich pohřbu kameník pouze doplní datum úmrtí.
Vrátili jsme se zpět k mešitě. Byla již otevřená. Odložili jsme boty a vstoupili dovnitř. Zde již stálo několik dalších návštěvníků. Náš známý chlapík v roztrhaných montérkách nadšeně přednášel.
První Tataři se dostali na toto území již ve 14.století. Výraznější příliv však nastal o 100 let později. Tatarské oddíly sloužili ve vojsku litevského knížete Witolda. Jako žoldnéři se Tataři účastnili úspěšných bitev proti Řádu německých rytířů. Výměnou dostali zdejší půdu, kde se mohli usadit. V 17. století sloužili v armádě polského krále Jana Sobieského a účastnili se polsko-tureckých válek. Na krátký čas se přidali k Sultánovým vojskům, když nedostali za svoje služby zaplaceno. Po pozdějších vyjednáváních a přísaze věrnosti, byli ale opět zařazeni do polské armády. Významně se podíleli na bitvě u Vídně, kterou rozhodly právě oddíly Jana Sobieskeho. Za svoje služby dostali Tataři půdu hlavně v Litvě a v Grodenské oblasti.
Po první světové válce se ke stávající komunitě připojilo několik set tatarských uprchlíků z nově vznikajícího Sovětského Ruska. V době sovětské okupace na začátku 2.světové války však bylo mnoho Tatarů deportováno do sovětských pracovních táborů. Po válce se polští Tataři rozptýlili do celé země. Pouze ve vesničkách Kruszyniany a Bohoniki zůstaly zachovány historické dřevěné mešity.
Náš chlapík byl znamenitý vypravěč. Přednášku o historii své komunity doplňoval řadou příběhů a legend. Jako správný muslim neopomněl zařadit i povídání o své víře. Islám představil jako náboženství míru a tolerance. S lítostí odsoudil všechna zvěrstva, která se dnes jménem Islámu ve světě páchají. Vysvětlil také pět základních pilířů své víry, které by měl každý muslim dodržovat. Potom představil a popsal zdejší mešitu. Jeden z turistů se jej zeptal, jak je to zde s dodržováním zákazu pití alkoholu. Z rozesmátých úst se mu dostalo odpovědi, že ve zdejším podnebí je to skutečně velmi obtížné. S pocitem zmrzlých bosých nohou a při pohledu na deštivé počasí za oknem jsem se tomu vůbec nedivil.
Pěkně jsme poděkovali za poutavou přednášku, rozloučili se a vyrazili se ohřát do nedaleké restaurace Tatarská Jurta. Horký čaj přišel vhod a po něm pár tradičních tatarských specialit. Excelentní masový piroh mě nadchnul a z tradičních manti se vyklubaly naše staré dobré české kynuté knedlíky. Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze.
Oblast na pomezí Polska a Běloruska mapuje turistická stezka nazvaná Szlak Tatarski. Propojuje zdejší nejzajímavější muslimské, katolické i pravoslavné památky. Navíc vede v nádherné divoké krajině, kde lišky skutečně dávají dobrou noc. Ideální tip pro cyklotoulky.
Moje polská část cesty tady končila. Polsko mě překvapilo a jednoznačně obohatilo. Teď však mířím dál na východ do země, která je pro mě skutečným otazníkem.
Celá galerie ke článkuhttp://vladimirhauk.cz/galerie/
