Táta kolem světa 13 – Zlatousť, zapomenuté místo pod Uralem

Nejdojemnější příběh z cesty jsem zažil právě tady! Ve městě s malebným názvem a s nádhernou kulisou jižního Uralu. Ve městě, kde se tak trochu zastavil čas.

Mířím do Národního Parku Taganay na jižním Uralu. Paní recepční mi poradila naskočit do maršrutky číslo 43, případně 40.

43 nejela. Nastoupil jsem tedy do čtyřicítky. Byl to rozhrkaný Ford Transit. Podal jsem stařičkému řidiči storublovku. Nevěděl jsem totiž, kolik to bude stát. Děda zpruzeně zakoulel očima, pak ale mistrně při řízení vyhledal v kase drobné zpět a vrátil mi je. Stálo to 15 rublů. To je asi 6 korun. Projeli jsme celé město. Hlavní náměstí nevypadalo zase tak bídně, jako zbytek Zlatousti. Bohužel jsem neměl možnost z fordu fotit. Nakonec jsme dojeli na nějaký plácek, kde všichni lidé vystoupili. Tušil jsem, že jsme blízko, ale stále ještě ne u parku. Zeptal jsem se dědy: „Jedete k Národnímu Parku Taganay?“ Děda zbystřil a odpověděl: „Ne, tam až nejedu a odkud jsi?“ Řekl jsem, že z České Republiky. „Jo z Československa! Tvoji zemi samozřejmě znám. Pořád vyrábíte ty fantastický motorky Jawa a ČZ?“ Nebyl jsem si úplně jistý a tak jsem odpověděl: „Jawy ano, ale Čezety už asi ne.“

„To jsou výborný stroje,“ povídá děda. „Podívej, já k parku nejedu, ale někam tě hodím." Nastartoval Tranzita a vyrazili jsme. Připravil jsem si do kapsy 50 rublů (20Kč), abych se dědovi odvděčil za ochotu. Cestou jsme ještě probrali pár běžných frází ze života. Samozřejmě v rámci možností mé ruštiny. Děda najednou zastavil a povídá: „Vidíš támhle naproti ten autobus, tak ten tě tam zaveze."

Pak se stalo něco, co jsem nečekal. Než jsem stačil vytáhnout svoji 50tirublovku, děda sáhnul do kasy. Vzal z ní 15 Rublů mého jízdného a vrazil mi je do ruky: „Tady máš a mazej, než ti to ujede."

Naskočil jsem do autobusu, který mě skutečně dovezl k parku. Co se stalo mi úplně vyrazilo dech. Děda mi klidně mohl naúčtovat trojnásobné jízdné a vůbec bych to nepoznal. A on mi nakonec ještě to směšné jízdné vrátil. Inu, v chudých krajích jsou obvykle ti nejhodnější lidé.

Na točně jsem zaskočil do krámku a koupil si svačinu na trek po jižním Uralu. Večer, po celodenním putování po horách, jsem do stejného krámku zašel znovu a koupil si plechovku piva.

Paní prodavačka se na mě usmála a řekla:“ Vy jste z Čech, že jo?“

Povídám: „Jak to víte?“

„Už jsem o vás slyšela:-)“

Vypadá to, že jsem tu byl tak trochu za exota :-).

Zlatousť není žádné malinké podhorské městečko. Žije zde asi 180 000 obyvatel. Dřevěné domky se tu střídají s ošuntělými paneláky. Dnes chátrající železárny dříve pravděpodobně dávaly práci podstatné části obyvatel. Ve vlaku mi mí spolucestující říkali: „Podívej, pomalu ty železárny rozebírají“...

Ale železo tu přece jenom zůstalo. Vyrábějí se zde fantastické lovecké zdobené nože. Hned bych si jeden koupil do baťůžku. Mají je tady v každém krámku. Ale asi by mě zabásli hned na příštím nádraží při průchodu bezpečnostním rámem. Natož na letišti :-)

Ne však na nádraží ve Zlatousti. Lidé procházeli a rám stále houkal. Ochranka však zůstávala v klidu. Sem by terorista zabloudil jenom omylem:-)

O treku na jižním Uralu napíšu pár slov příště.

Tady je pár fotek z pěšího toulání po Zlatousti. Městě se zlatým jménem a s lidmi se zlatým srdcem :-)

Kompletní galerie zde