Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Táta v říši středu 2 – Usměvavá Sunny mě ulovila u čínské zdi

28. 07. 2017 8:28:08
"Ahoj, já jsem Sunny. Chceš vidět první pilíř velké čínské zdi? Já tě tam dovedu“. Přinesla mi sushi a tradiční čínský nápoj. „Máme taky beer bar s vlastním pivem“. Zbystřil jsem. Čínský minipivovar? To prolomilo všechny ledy.

Probudil jsem se na horním lehátku nočního vlaku. Na obzoru se táhnul masivní hřeben zasněženého pohoří Qilian. Všude kolem se rozpínala pustá a nehostinná poušť Gobi.

Městečko Ťajukuan (Jiayuguan) se probouzelo do pondělního rána. Ospalá atmosféra malého nádražíčka byla v silném kontrastu s tím, co jsem zažil včera v Urumči.

Naskočil jsem do jednoho z prvních autobusů. K další stanici jsem v něm seděl dokonce sám. Jsem vůbec v Číně? Vystoupil jsem na konečné. Zde se nachází pevnost Ťajukuan pass. Byla vybudována ve čtrnáctém století v období vlády dynastie Ming. Tvořila obranný systém západního konce velké čínské zdi. Byla důležitým místem legendární hedvábné stezky.

Komplex hradeb, bran, chrámů, ochozů a věží vítal turisty. Vojáci v dobových kostýmech pózovali fotoaparátům. Na vnitřním prostranství se konalo představení bojovníků kung-fu a akrobatek. Za pevností čekali velbloudáři na první zákazníky.

U východní brány stojí muzeum Velké Čínské Zdi. Slavná stavba má historii dlouhou 3 000 let. Podobu, kterou známe z propagačních letáků, dostala právě za vlády dynastie Ming v období od 14 do 17. století. V dávné minulosti se jednalo spíše o val ze zeminy, zpevněný kamením. Podle posledních výzkumů a měření dosahuje délky téměř 25 000km. Nejrozsáhlejší lidská stavba na zeměkouli.

Někde blízko pevnosti se nachází první, nejzápadnější pilíř slavné zdi. Jak se k němu ale dostat? Komunikační bariéra i hlad mě poslaly autobusem zpátky do města. Vystoupil jsem zcela nahodile. Před obchodním domem stál les skútrů a kol. Tady by mohla být jídelna. Byla. Místo slov jsem použil ruce a objednal si talíř s prvotřídními nudlemi a masem. Včetně řádné porce chilli omáčky.

Najednou mi někdo zaťukal na rameno: „Ahoj. Já jsem Sunny. Počkej chvilku, hned se vrátím.“ Než jsem se stačil vzpamatovat, byla zpět. Přinesla misku sushi a kelímek kakaového nápoje. „Ochutnej, to je naše tradiční pití. Uděláme si selfíčko? Cizince v téhle jídelně nepotkáváme často. Kolik si myslíš, že mi je?“ Začali jsme si povídat. Mluvila angličtinou o něco horší, než já. Přesto jí ve městě učí.

„K prvnímu pilíři velké zdi se jezdí od nádraží. Jestli chceš, ukážu ti to tam. Musíme si ale vzít taxíka.“ Sunny byla mladá energická žena. Po cestě mi prozradila, že její manžel provozuje ve městě beer bar. Restauraci s minipivovarem. To mě zaujalo. Najednou jsem nevěděl, jestli chci vidět víc slavnou zeď nebo čínský pivovar. „Neboj se, stihneme obojí“, smála se Sunny.

Nejzápadnější konec velké zdi leží kousek za městem. V nehostinné poušti Gobi. Vlastně je to jen zvětralý pískovcový val, vykopaný ze země. Vypadá úplně jinak než zeď v okolí Pekingu, kterou známe z turistických prospektů. První pilíř zdi je označen ozdobnou tabulkou na kamenném podstavci. V podzemních prostorách se nachází malé muzeum. Vedle teče řeka Beida, ostře zaříznutá do pusté krajiny. Na druhý břeh vede visutý lanový most.

Sunny trochu trpěla. Měla boty s vysokými podpatky. Na výlet s cizincem se dnes nechystala. Přesto mi všechno nadšeně ukazovala, komentovala a neustále se smála.

Prohlídku jsme neprotahovali. Sunny měla odřené nohy a já už měl památek také dost. Taxikář na nás čekal. Za pár minut jsme byli zpátky ve městě. Auto zastavilo před restaurací s nápisem Beer bar Berlin. Nablýskané pivní tanky mě přesvědčily, že se tady skutečně vaří pivo.

Světlá dvanáctka i tmavá třináctka chutnaly skvěle. Manžel Sunny byl sympaťák. Kromě nich seděli u našeho stolu ještě dva kamarádi. Sunny fungovala jako komunikační trychtýř z čínštiny do angličtiny a naopak. Její manžel se najednou ke mně naklonil. Ukázal mi na mobilu fotku taoistické svatyně: „Nedávno jsem přijal taoismus.“ Vzápětí dodal, že radši než pivo pije pálenku. Přinesl lahev, na které bylo velkými čísly napsáno 96%. Nalil si skleničku. Naštěstí mě nenutil ochutnat.

Za chvilku se na stole objevilo tradiční opečené pikantní maso na kovových jehlách a další dobroty. Probrali jsme spoustu závažných témat: „Zkus tohle, to jsou nakládané kuřecí pařátky... ...nebo chceš kuřecí krky?.. ...myslíš, že bude válka mezi Severní Koreou a Spojenými státy... ...koukni na fotku, to jsou moje děti... ...co si myslíš o Adolfu Hitlerovi?... ...Česká Republika? To jsem v životě neslyšel. Nemohl bych tam vyvážet pivo? :-)... ...jak se ti líbí v Číně?.. ...ty roušky přes obličej tady nenosí lidi kvůli smogu, to mají, aby se neopálili.“ Kdybych nebyl v Číně, řekl bych, že sedím v klasické české hospodě. Tam se také semele páté přes deváté.

Všem novým přátelům jsem rozdal magnetkové suvenýry, přivezené z rodných Pardubic. Sunny jsem věnoval skládací leporelo z Prahy, plné velice „exotických“ staveb. Já jsem na památku dostal malého kungfu panáčka.

Odpoledne se chýlilo ke konci. Přišel čas se rozloučit. Při snaze za své pohoštění alespoň něco zaplatit jsem byl striktně odmítnut. Při odchodu jsem se u lesklých pivních tanků ještě se zájmem zeptal, jak velká byla počáteční investice do minipivovaru. Odpověď byla naprosto přesná: „ Tyhle jsou na 300 litrů piva a támhlety na 500 :-).“

Manžel Sunny trval na tom, že mě odveze na nádraží jejich autem. Vzpomněl jsem si na láhev s nápisem 96%, ze které před tím popíjel. Cesta však proběhla naprosto hladce. Ťajukuan je opravdu malé městečko. Pouhých 200 000 obyvatel. Provoz je zde, ve srovnání s ostatní Čínou, velice řídký. Srdečně jsem se rozloučil s novými přáteli a ve večerním slunci zamířil do nádražní budovy.

V čekárně ke mně přišla mladá maminka s malou holčičkou. „Dcerka vás tady uviděla a chtěla se jen zeptat, kam jedete?“ Usmál jsem se na obě a odpověděl: „Jedu do Lanzhou. Musím ochutnat ty jejich slavné nudle.“

„Tak ať vám chutnají. My jsme z Urumči a zrovna se vracíme domů za rodinou.“

Tak šťastnou cestu 

Kompletní galerie je zde:​

Hlasujte ve finále Blogera roku

Autor: Vladimír Hauk | pátek 28.7.2017 8:28 | karma článku: 26.99 | přečteno: 587x


Další články blogera

Vladimír Hauk

Srp, kladivo a Buddha

Lidově demokratická republika s vládou jedné strany. Rudé vlajky se srpem a kladivem na každém rohu. Ale také tisíce a tisíce Buddhů a úchvatné chrámy z betonu. I takový je Laos.

16.4.2018 v 13:03 | Karma článku: 19.86 | Přečteno: 352 | Diskuse

Vladimír Hauk

Proč je laoská káva nejlepší? Roste mezi vodopády.

Divoká džungle s pohádkovými vodopády. Rázovité vesničky s domy na kůlech. Kávovníkové plantáže ukryté v tropickém lese. Takové je Bolaven Plateau v jižním Laosu. Místo, kde se pěstuje ta nejlepší káva.

6.4.2018 v 19:01 | Karma článku: 21.79 | Přečteno: 216 | Diskuse

Vladimír Hauk

Tuk-tukem za Buddhou

Sepnete dlaně a ukloníte se. Prsty se lehce dotknou čela. Tak začíná každý kontakt s místními. Laos je budhistická země. V okolí Thakheku je velké množství jeskyní. Mnohé z nich slouží jako budhistické svatyně. Dosáhneme osvícení?

14.3.2018 v 13:13 | Karma článku: 20.04 | Přečteno: 237 | Diskuse

Vladimír Hauk

Štědrý den v autobusu plném zelí. K Mekongu s tajfunem v zádech.

Noc na pryčně vietnamského vlaku byla za námi. Autobus do Laosu byl plný zelí a mrkve. Tajfun bičoval vietnamsko-laoskou hranici. V údolí řeky Mekong už byl klid a mír. Štědrý den i večer s asijskou příchutí.

28.2.2018 v 13:13 | Karma článku: 21.04 | Přečteno: 323 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Nikola Dzurianova

Cena lidského života na Zanzibaru

Periferně jsem vnímala lidi u silnice. Oni se tam válí denně, takže normálka. Zničeho nic nám vběhlo asi dvouleté dítě do cesty. To už normální není. Navíc, když mu jeho matka nařídila: běž

25.4.2018 v 15:08 | Karma článku: 25.31 | Přečteno: 906 | Diskuse

Radim Teodor Bílek

V únoru do Kazachstánu? Jen pro silně otužilé povahy!

Mrazivá zima tak silná, že cítíte ledové vložky v nose. Ledově křupající sníh pod nohami přestávající klouzat. Zima tak silná, že ani psa venku pobíhat neuvidíte. A my dva - blázniví Češi Karel a Radim, natěšení na pořádnou zimu!

25.4.2018 v 8:00 | Karma článku: 9.83 | Přečteno: 267 | Diskuse

Tereza Létalová

El Choro trek v Bolivii - noční můra v džungli

El Choro je jeden z nejpopulárnějších vícedenních treků v Bolívii. Začíná na 4650 m n.m. a pomalu se spouští do městečka Coroico na 1750 m n.m. Náš výlet se z hezké procházky po horách a lesích změnil na noční můru v džungli.

24.4.2018 v 21:33 | Karma článku: 9.79 | Přečteno: 257 | Diskuse

Tereza Létalová

Czickontheroad o peruánských pokrmech + recept na jednu klasiku

Pro mnohé cestovatele je nejlepším zážitkem ochutnávání místních dobrot, my nejsme jiní a během našich 2 měsíců v Peru jsme toho okusili opravdu hodně. A tak jsem se rozhodla vám nějaké ty dobrůtky ukázat v tomto krátkém průvodci.

24.4.2018 v 13:09 | Karma článku: 6.64 | Přečteno: 104 | Diskuse

Ladislav Větvička

Černy hermelin a nabidka, kera se neodmita

"Ladik, jedu do třech ukrajinskych pivovaru, kde robi češti sladci, nechceš jet se mnou? Ukažou ti, jak se robi černy hermelin," volal kamoš. Jak vidite z popisu teto hruzostrašne sceny, su prostě nabidky, kere nemožete odmitnut.

24.4.2018 v 11:33 | Karma článku: 46.40 | Přečteno: 8359 | Diskuse
Počet článků 36 Celková karma 20.92 Průměrná čtenost 831

Miluju dálky, hory, exotická i všední místa, jednoduše baví mě poznávat svět. Jsem ale také táta od rodiny, která potřebuje můj čas, péči i peníze. To s velkým cestováním nejde úplně dohromady.

Vždy jsem snil o cestě kolem světa. Loni jsem našel řešení, jak si svůj sen splnit a konečně jsem vyrazil.

Články a fotky publikuji také na svých stránkách http://tatakolemsveta.cz

https://www.facebook.com/tatakolemsveta/

 





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.