Táta kolem světa 4 – v zemi, kde ženy „páchnou“ (krásně :-) )

Češi a Poláci. Co máme společného, co nás odlišuje, co o sobě vůbec víme? Zamyšlení při cestě vlakem z Varšavy do Bialystoku ?     

Ve vlaku z Varšavy do Bialystoku jsem jen tak seděl a koukal z okýnka. Kolem ubíhala rovinatá polská krajina s městy i zapomenutými vesničkami. Pole se střídala s lesíky, občas se objevil mokřad, říčka nebo rybník. Přemýšlel jsem o Polsku. Co my vlastně o této zemi víme? Uvědomil jsem si, že běžný Čech se o Polsko příliš nezajímá. Občas někdo zajede na příhraniční tržnici, pár nadšenců ke studenému Baltu nebo třeba na výlet do Krakova. Rozhodně však Polsko není Čechy vnímáno jako atraktivní turistický magnet. To je určitě škoda. Je tu tolik krásných a zajímavých míst. Stačí se jen podívat na mapu a vybrat si.

Přitom jako národy toho máme hodně společného. Naši praotci byli bratři. Zatímco Čech se se svoji družinou usadil v okolí hory Říp, jeho bratr Lech pokračoval ještě kousek směrem na východ. Nakrátko se usadil u dnešního města Kouřimi. Velký oheň, kterým Čechovi označil svoji polohu, dal pak městu jméno. Teprve potom putoval Lech dál na východ a na sever, kde našel novou zem pro svůj lid. Později v historii již skutečná česká princezna Doubravka, svým sňatkem s polským knížetem Měškem, přinesla do Polska křesťanství. Se svým novomanželem odmítala sdílet lože do doby, než se kníže nechá pokřtít. Jak účinný prostředek pro šíření víry. Je to také zajímavá skutečnost v kontextu se současným rozdílným vztahem Čechů a Poláků k náboženství.

S Poláky nás spojuje velmi podobný jazyk. Když mluvíme pomalu, jsme schopni si porozumět. My Češi rozumíme Polákům o trochu víc, než oni nám. Polština používá mnoho výrazů, které kdysi v češtině také existovaly, byť nebyly vždy vyloženě české. Už je nepoužíváme, ale stále víme, co znamenají. Jsou to například slova rynek, perón nebo špitál. Když Polák řekne, že tímhle směrem je rynek, rozumíme mu. Když ale řeknete Polákovi, že támhle je náměstí, rozumět vám nejspíš nebude.

Některá slova máme úplně stejná se stejným významem. To komunikaci značně usnadňuje. Ale pozor, některá stejná slova mají význam úplně jiný. To může vést k řadě komických i méně komických situací. Například prodejna se řekne sklep. Náš sklep je zase piwnica. Při nákupu jídla nikdy nechtějte nic čerstvého. Slovo czerstwy znamená v polštině zatuchlý a starý. To, jak se polsky řekne hledat, už asi každý Čech ví. Rozhodně také o žádné mladé ženě neříkejte, že je pěkná dívka. Slovo dziwka má totiž stejný význam, jako v češtině slovo děvka. Klidně ale můžete říct, že pěkně páchne. Pachnie totiž znamená to samé, jako naše voní. Tím také vysvětluju pravý smysl nadpisu tohoto článku a omlouvám se všem, kteří jej zprvu vnímali trochu pejorativně?. Zdvořilostní Polština používá u nás už zapomenuté onikání. Často se tak ocitnete jakoby ve starém českém filmu pro pamětníky.

Při troše snahy a nadhledu se tedy s Poláky můžeme docela dobře domluvit nebo si alespoň porozumět.

Zkusil jsem se také zamyslet nad tím, co nás odlišuje. Jedno je zřejmé na první pohled. Poláci jsou velký národ, zatímco my jsme národ malý. To ale asi není zase tak podstatné.

To, co mě připadá jako zásadní rozdíl je vztah k víře, náboženství a příslušnosti k církvi. Převážná většina Čechů považuje náboženství a církev za něco, co kdysi v historii mělo svůj význam. Něco, o co se zajímáme spíše z pohledu architektonického a turistického. Obdivujeme chrámy, kostely i jiné církevní stavby. Kocháme se jejich výzdobou, zkoumáme obrazy, fresky nebo vitráže. Většinu z nás by ale vůbec nenapadlo se pomodlit nebo pokřižovat.

V Polsku je vztah k víře a náboženství naprosto živý a současný. Převážně katolické kostely jsou tu vždy plné lidí. Bohoslužby se slouží pravidelně několikrát denně a lidé se jich aktivně účastní. Všichni jsou také organizováni ve svých farnostech. Nevěřící člověk je tady tak trochu divný, zvláštní a rozhodně nezapadá do standardní polské společnosti. Katolická církev má v Polsku také značnou moc i politický vliv.

Při přemýšlení o polsko-českých vztazích mi cesta vlakem příjemně utíkala. Trochu mě překvapilo, jak je Polsko čisté, upravené a uklizené. Možná jsem to až tak nečekal, nevím. Je zvláštní, kolik má v sobě člověk divných předsudků. Ale to je vlastně taky jeden z důvodů, proč cestuju.

Za oknem se ale už začaly objevovat dřevěné domky typické pro region Podlasie. Netrvalo dlouho a vlak zastavil na nádraží s nápisem Bialystok.