Táta kolem světa 9 – Minsk, bílá metropole Běloruska
Z Grodna jsme vyjeli přesně. Autobus byl poloprázdný. Noční rachot čistícího vozidla pod mými okny se okamžitě projevil. Po nájezdu na dálnici jsem rychle usnul.
Probudil mě hlas řidiče: „Za 5 minut pokračujeme.“ Stáli jsme u zelené benzinky Belorusnefť. Šel jsem omrknout místní shop. Zaujala mě židle u dveří na toalety s nápisem „sanitární půlhodinka“. Podlaha byla ještě mokrá a na dálku voněla saponátem. Už si pomalu zvykám na tuhle běloruskou čistománii. Chlapík od nás z autobusu si to kvapem hasil přímo k židli. Nehledě na nápis ji drsně překročil a hrnul se do označených dveří. „Ale pane, tam nemůžete. Nevidíte, že je vytřeno?“ Chlapík zmizel za dveřmi, jen ozvěna jeho slov doznívala v krámku: „Děvočka, autobus odjíždí za 5 minut. Já nemůžu čekat, až to uschne“. Vrátil jsem se ven k autobusu. Jestli chlapík nakonec dostal hadrem jsem už neviděl.
Dálnice vedla mírně zvlněnou krajinou. Pole, louky a pastviny se střídaly s hlubokými lesy. Běloruské vesnice jsou většinou tvořeny typickými dřevěnicemi nebo zděnými domky, architektonicky velice podobnými těm českým. Rozdíl je hlavně v tom, že vedlejší vesnické komunikace jsou převážně prašné.
Romantických domků postupně ubývalo a nových moderních satelitů přibývalo. To už se asi budu blížit k Minsku.
Na předměstí mě přivítaly dobře známé oslnivě bílé paneláky. Kolem nich byl již tradičně dokonale zastřižený trávník. Zanedlouho jsme zastavili na minském autobusovém nádraží. Železniční nádraží je vzdálené jen pár kroků. Tvoří ho supermoderní budova, na které se skví nápis: „Čigunačnyj vokzal“. Slovo čigunačnyj znamená v běloruštině to samé, jako v ruštině železnodorožnyj.
Minské nádraží připomíná obří atriový skleník. Kromě tropických dekorací je zde také množství bufetů, včetně točeného piva. Po polské železniční prohibici je to příjemná změna, zejména pro cestujícího Čecha. Už v Grodně jsem pochopil, že v Bělorusku nebudu za bohatého zápaďáka a pár rublíků ještě v místní směnárně vyměnil. V zemi právě probíhala denominace. Byla vydána nová měna se škrtnutými čtyřmi nulami. Použití staré ale bylo také ještě možné. Takže po zaplacení jednotek rublů v nové měně mi běžně vrátili několik tisíc ve staré. Díky tomu jsem si domů přivezl pár tisícirublových suvenýrů.
Minsk postihl podobný osud, jako nedávno navštívenou Varšavu. Město bylo ve 2. světové válce víceméně srovnáno se zemí. A tak i tady je všechno historické vlastně znovu postavené. Není toho mnoho. Většinu města tvoří nová moderní zástavba.
Po širokých bulvárech jsem dokráčel k Paláci Republiky. Za ním začíná „historické“ centrum. Kostel Svatého Ducha tvoří jeho přirozenou dominantu a v okolí lze nalézt pár romantických uliček. Zahrádky mnoha restaurací zvou do stínu slunečníků a slibují kulinářské osvěžení. Všechno září čistotou a pořádek je snad až nepřirozeně sterilní.
Minsk centrum |
Sešel jsem z mírného svahu, překročil řeku Svislač a dorazil ke Trajeckému nábřeží. Na blízkém poloostrůvku tu stojí památník nazvaný „Slzy matek“. Sochy plačících žen obklopují svatyni věnovanou vzpomínce na nesmyslnou válku v Afghánistánu, která znamenala mnoho zbytečně ztracených synů.
Trajecké nábřeží tvoří soustava malebných domů a domků. Mezi nimi se proplétají romantické uličky a skrývají kouzelné plácky s množstvím restaurací i hospůdek. Byl čas na pozdní oběd. I já jsem se tedy pod jedním slunečníkem usadil. Osvěžující točený Žatecký Gus jsem dostal za okamžik a vzápětí mi přinesli i studený boršč. Jako druhý chod jsem si objednal trochu nelokální italské tagliatelle. Dostal jsem variantu s pokapaným talířem, která vypadala přesně jako od našich kluků v akci. Pivo Žatecký Gus je ruské pivo, které se vaří v Petrohradu. Český nápis v latince je čistě z marketingových důvodů. Každý na světě ví, že v Čechách je pivo nejlepší. Stejný trik se používá na území celého bývalého Sovětského svazu i pro další piva.
Po osvěžujícím obědě jsem vyrazil po levé straně řeky Svislač směrem k Minsk Aréně, kde se před dvěma lety konalo hokejové Mistrovství světa. Řeka se zde klikatí obrovským Parkem Vítězství. Ten tvoří zelené centrum běloruské metropole. Tady se mi asi líbilo nejvíc. Stín stromů a klid od rušných bulvárů. Na břehu jsou půjčovny lodiček, inline bruslí, kol nebo vozítek Segway. V jedné byly k mání i windsurfingy. Posedět se dá v letních občerstveních, kde se točí kvas nebo pivo. Osobně doporučuju kvas. Osvěží a zanechá čistou hlavu. Z idylického klidu parku jsem se dostal zpět do rušného velkoměsta. Prošel jsem mezi velkolepým zlatě-skleněným Palácem nezávislosti a avantgardní kulatou budovou výstavního centra.
Chtělo by to kafe. Za rušným prospektem jsem zahlédl nákupní galerii s multikinem s názvem Zamok. Trochu jsem si povzdechl. Globalizovaný svět vlastně vypadá všude stejně. Dopravní zácpy a nákupní galerie, kde lidé utrácejí svůj čas a peníze. V galerii jsem rovnou zamířil k eskalátorům do 4. patra s restauracemi a kavárnami. Tady jsem uviděl něco, co mně trochu vyrazilo dech. Mezi kavárnami a restauracemi je regulérní ledová plocha. Brusle si samozřejmě můžete vypůjčit. Tatínkové tu trénovali budoucí hokejové naděje, malé holčičky s vycpanými zadečky zkoušely první krasobruslařské krůčky a milenci si jen tak přišli v létě zabruslit. Usadil jsem se s horkým Kapučínem a užíval si chladu klimatizované galerie. Bruslaři za plexisklem byli zajímavým kontrastem k horkému dni venku.
V Minsku jsem ještě navštívil zmíněnou Minsk Arénu, prohlédl si červený kostel svatého Simona a Heleny a prošmejdil bulváry v okolí nádraží. V metru mě zaujala nástěnná Leninova busta. Celá hlava byla bronzová, jen nos měl osahaný do zlatova. Úplně stejně, jako má František ve Františkových Lázních osahaného pindíka. Že by to mělo podobný účinek?
Z nadzemní nádražní haly jsem sešel dlouhým chobotem na nástupiště. Noční vlak do Moskvy přijel přesně. Pomalu jsem se loučil s Běloruskem. Zemí, o které jsem toho dosud moc nevěděl. Skutečnost, kterou jsem tu viděl příliš neodpovídala mým původním představám, vytvořeným z běžných mediálních informací. Ale proto přece cestuju :-)?
Rozhodně doporučuju Bělorusko navštívit. Je to pohodová, bezpečná a zejména čistá a uklizená země. Ideální pro toho, kdo nepotřebuje hory ani moře a nebojí se soch Leninů. Všechny podstatné informace lze v angličtině nalézt na stránkách http://www.belarus.by/en/
Vladimír Hauk
Kanibalský mumuland
Papua Nová Guinea je země se špatnou pověstí. K tradicím místních patří MUMU pečeně, která nemá nic společného s kanibalismem a snad ani nikdy neměla. Příběh z cesty, za který vděčím náhodě, která mě poslala na papuánský venkov.
Vladimír Hauk
Vzhůru do země lidojedů
Papua Nová Guinea je země se špatnou pověstí. Do metropole papuánské vysočiny Mount Hagen mě doneslo potetované letadélko. Tržnice, betel, šipky a pašíci. Jak se dostat na papuánský venkov? Snadno! Někdy se věci vyřeší samy...
Vladimír Hauk
Filipínský Amor střílí bez varování
Kamarádky ze Samaru pro mě připravily cestu na rajský ostrůvek s noclehem u Amora, výlet k bizarním skalním útvarům i dovádění v korálovém moři. Tam mít tak baráček. Jenže to bych se tam musel nejdřív oženit (pokračování příběhu)
Vladimír Hauk
Modré oči? Tak to bych si dala říct!
Na Filipínách jsem se řízením osudu a náhody dostal do ženského kolektivu. Navštívil jsem venkovskou školu, vyzkoušel karaoke a pochopil, jak to mají filipínské ženy s muži ze západu.
Vladimír Hauk
Z Lapu Lapu na Lapu Lapu – první 2 filipínské dny
První 2dny na Filipínách jsem neměl plán. Rozmýšlel jsem se, zda zůstat na ostrově Cebu, či přeplout na protější Bohol? Nebo nic neřešit, nechat jen tak plynout čas a nasávat atmosféru nové země? Byly to 2 krásné, nic neřešící dny
Vladimír Hauk
Srdce a kříž v Pobaltí
Mys Kolka je špičatý výběžek lotyšské pevniny do Baltského moře. Inspirováni drsně divokým pobřežím jsme se s mojí milou rozhodli zkusit natočit klip k jedné z mých nejmilejších písniček oslavovaného i zatracovaného autora.
Vladimír Hauk
Na skok v KL
Křídla Air Asia mě odnášela z Bangkoku dále po trase cesty kolem světa. Cílem byly Filipíny. Předtím však ještě mezipřistání v Kuala Lumpuru. Krátká zastávka, jen tak na skok. Jenže do KL se jindy jezdí skutečně NA SKOK!!!
Vladimír Hauk
Do Bangkoku jedině „s babou“ 2
Na osamělé vlky číhá v Bangkoku řada nástrah. Proto tam doporučuji cestovat preventivně vždy s partnerkou. Naposledy jsem ale mířil do města hříchu sám. Riziko selhání jsem vyřešil stylově. Svěřil jsem se do péče místní kamarádky.
Vladimír Hauk
Každý plán se může podělat, aneb jak (ne)překonat Tichý oceán
Před 3 lety jsem vyrazil na cestu kolem světa. Na etapy. Vlaky a autobusy jsem se dostal až do Malajsie. Kudy ale dál? Přes Indonésii?Austrálii?Papuu Novou Guineu?Filipíny?Přes Japonsko?Vždycky nakonec narazíte na Tichý oceán...
Vladimír Hauk
Kanibalové jedí lepidlo na tapety
Jayapura je nejvýchodnějším městem provincie Západní Papua. Leží u jezera Sentani. Na jeho břehu se koná kulturní festival s názvem Papeda. Papeda je tradiční papuánský pokrm. Připomíná lepidlo na tapety. To jsem musel ochutnat.
Vladimír Hauk
Lidožroutská babička vaří fantasticky
Papua je ostrov bývalých kanibalů. Západní půlka patří Indonésii. Raja Ampat je papuánský korálový ráj. Splnil se mi sen. Spát v chatrči pod palmami nad šplouchajícím přílivem. Kuchyni vládla lidožroutská babička. Vařila famózně.
Vladimír Hauk
V Indonéské nemocnici můžete snadno padnout do chomoutu
Pohled do mobilu, pár nepozorných kroků, díra v chodníku. Noha naštěstí zůstala celá. Jen ze dvou míst crčela krev přes černé bláto. Nemocnice, šití, převaz, sestřička na lovu. Jen tak tak, že jsem neskončil v chomoutu.
Vladimír Hauk
Spali jste už v rakvi?
Pardon, v kapsli? Začalo to v Japonsku. Manažérům se nechtělo po práci domů. Raději se uložili do hi-tech rakví u svých kanceláří. Dnes se kapslový fenomén šíří po světě. Nahrazuje společné pokoje hostelů. To jsem musel zkusit!
Vladimír Hauk
Barevný slum milionářů z chatrčí
Indonéský Malang je druhým největším městem východní Jávy. Jodipan, malá čtvrť barevných domečků u řeky, leží přímo v centru. Špinavý a páchnoucí slum se proměnil v místo, které žádný návštěvník města nemůže minout. Proč?
Vladimír Hauk
Do Bangkoku jedině s „babou“ !!!
Bangkok. Budhistické chrámy, mrakodrapy ze skla a betonu, vodní kanály, voňavé tržnice. A také pověstný noční život plný atraktivních sexy dívek. Bary, masážní salony. Pro osamocené muže velice nebezpečné místo!
Vladimír Hauk
Železná opona EU
Životem v Schengenském prostoru jsme si odvykli na opravdové hranice. Chodíme si přes ně, kde se nám zachce. Byl jsem zvědavý, jak vypadá skutečná východní hranice EU? Je tam plot? Hlídky? Jak je střežena? Jel jsem se tam podívat.
Vladimír Hauk
2 dny v multikulturním kotli
Kuala Lumpur. Metropole Malajsie. Město mnoha kultur. Odpoledne v hinduistické svatyni, noc v čínské čtvrti a večer s muslimskou rodinou. Místní vám řeknou nejlíp, jak to u nich chodí
Vladimír Hauk
Procházka v oblacích na ostrově orlů
Cesta z království Buddhy do království půlměsíce. Bollywoodský zážitek na trajektu. Langkawi, ostrov orlů. Sky Bridge v oblacích nad tropickou džunglí. Impozantní výhledy, když matka příroda dovolí.
Vladimír Hauk
Chceš vidět ráj? Zaplať a kochej se!
Pláže lemované oblými skalisky. Palmy s kokosovými ořechy nakloněné nad bílým pískem. Blankytně modré moře omývající břeh zpěněnými vlnami. Taková je evropská představa ráje. Chtěl jsem jej vidět z výšky.
Vladimír Hauk
Silvestr v Bangkoku - šílenství v ulici Khao San
Bangkok. Město budhistických chrámů a svatých míst. Také město neřesti a placeného sexu. Město, které nikdy nespí. Ulice Khao San je jedním z míst, kde noc je stále mladá. Jaké to tam bylo na Silvestra?
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 58
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 835x
Vždy jsem snil o cestě kolem světa. Před pár lety jsem našel řešení, jak si svůj sen splnit a konečně vyrazil.
Cestuju kolem světa na etapy. Pěkně kousek po kousku.
Články a fotky publikuji také na svých stránkách http://cestajepribeh.cz
https://www.facebook.com/cestajepribeh/