Do Bangkoku jedině „s babou“ 2

Na osamělé vlky číhá v Bangkoku řada nástrah. Proto tam doporučuji cestovat preventivně vždy s partnerkou. Naposledy jsem ale mířil do města hříchu sám. Riziko selhání jsem vyřešil stylově. Svěřil jsem se do péče místní kamarádky.

Farang (bílý cizinec) je zvláštní tvor. Potí se, chodí v nevkusných kraťasech, hltá a pořád spěchá. Jeho kůže je ale nádherně bílá. Asijský sen. Ženy v Asii utrácejí spoustu peněz za bělící krémy a masky. Důsledně se chrání před sluncem. Celebrity jsou profesionálně vybělené. Bílá kůže je prostě „in.“

Farang a thajská žena. Obraz, který v Thajsku potkáváte na každém rohu. Často jsou k vidění nesouměrné páry, kdy statného a dobře živeného Evropana staršího věku, doprovází mladičká asijská kráska. Také ale páry zcela souměrné věkem i vizáží. Bílí muži jsou tu zkrátka v kurzu, ať ze zištných důvodů nebo z čisté lásky.

Do podobného obrazu jsem tentokrát zapadl i já. Strávil jsem 2 dny po boku mé bangkokské kamarádky. Samozřejmě ve vší počestnosti, což mi mnozí zlí jazykové stále nevěří.

S Korn se známe už několik let díky cestovatelskému portálu couchsurfing. Ona se zájmem sleduje moje cesty a já zase ty její. Naše kroky se ale prozatím míjely. Vyšlo to až tentokrát. Vyrážel jsem na svoji 5. etapu cesty kolem světa. Bangkok, jako frekventovaná asijská křižovatka, byl počátkem mého putování přes Tichý oceán.

Korn mě vyzvedla na letišti. Bylo časné ráno, tropické slunce právě začínalo svojí denní pouť.  Zajít na snídani nám přišlo jako výborný nápad. Korn zastavila před Burger Kingem. Chvíli si užívala mého rozpačitého obličeje. Potom se zasmála a zavedla mě do nedalekého stánku, kde se podávalo výborné Pad Thai.

„Viděl jsi už Ayutthayu?“

Zavrtěl jsem hlavou. Bývalé hlavní město Siamu jsem ještě neviděl. O programu prvního společného dne bylo rozhodnuto. Po snídani jsme zamířili přímo na dálnici. Cesta nám při příjemné konverzaci rychle ubíhala.

„Věděl jsi, že Thajsko vymírá? Lidé nechtějí mít děti. Sama jsem toho zářným příkladem. Pocházím z 5 sourozenců a jenom jedna moje sestra má rodinu.“ Nad tou informací jsem překvapeně zavrtěl hlavou. Myslel jsem, že tenhle problém Asie neřeší. Čím to je, že země, které se dostanou na určitou ekonomickou úroveň, začnou řešit populační problém? To je ale spíš otázka pro filozofy nebo sociology.

„Kolik tady vlastně lidi vydělávají“, zeptal jsem se přímo.

„To je různé“, odpověděla Korn. Manažer na střední úrovni přibližně 70-90 tisích Bahtů. Ale lidé bez kvalifikace třeba jenom 16 tisíc nebo i jen 9. Jsou tu velké rozdíly.“

Korn byla na výlet náležitě vystajlovaná. Krátké květované šaty a k tomu čapka se stejným vzorem. Parádně jí to seklo.

Ayutthaya je město chrámů.  Obdivovatelé historických památek si tady přijdou na své. Projit všechno za 1 den je nemožné. Moje sličná průvodkyně vybrala to nejlepší.

V interiéru chrámu Wat Phanan Choeng je obří zlatá socha sedícího Buddhy. Vypadá impozantně. Lidé ji vyjadřují náležitou úctu, uklání se, klečí, modlí se a zapalují vonné tyčinky.

V centru města jsou ruiny bývalých paláců královské rodiny. Zbytky budov, stúp, soch i pagod, vystavěné z červených pálených cihel. Mezi nimi je i známý výjev kamenné hlavy, uvězněné v kořenech stromu. Ten ji prý svým růstem vytáhl z podzemí.

Na oběd jsme se stavili v restauraci Kornina kamaráda. Dali jsme si lehký chod a k tomu osvěžující mléko z kokosového ořechu. Majitel si k nám na chvíli přisedl. Restauraci si s manželkou otevřeli teprve nedávno. Stála přímo na břehu řeky Chao Praya a nabízela i ubytování. Podnikatelský záměr byl jasný. Nalákat sem rybáře z Thajska i ze zahraničí. Pán mezi řečí potvrdil i to, co říkala Korn ráno. Nikdy s manželkou nechtěli mít děti. Prý je s nimi spousta starostí.

Obsluhovaly nás 2 servírky. To, že ta starší není žena, jsem poznal na první pohled. Vlastně mě to už ani nepřekvapovalo. Nebyl jsem v Thajsku poprvé. Korn si všimla mého pátravého pohledu na tu mladší: „Pokud máš pochybnosti, tak ta mladší je také ladyboy. Žijí tu oba společně přímo nad restaurací.“ S úsměvem si mě dobírala: “V Thajsku si na to dávej pozor. Ti nejhezčí mají chirurgicky upravená nejen prsa a obličej, ale i boky a ramena. Ulovit bílého faranga je jejich sen. Tak abys náhodou někdy nenarazil na nečekané překvapení.“  Ujistil jsem ji, že nejsem žádný sexuální turista, ale seriózní cestovatel. A navíc mám ji, aby mě hlídala.

Před soumrakem mě Korn vzala do chrámu Wat Chai Watthanaram. Každý večer se tam koná úchvatné divadlo vyhledávané mnoha fotografy. Zapadající slunce a nasvícený chrám vytvářejí neuvěřitelné barevné scenérie. Pro vstup se vyžaduje decentní dress code. Já jsem dlouhé kalhoty měl a Korn byla připravená také. Z kufru auta vytáhla dlouhé žluté šaty, do kterých se v nedalekém přístřešku převlékla. U vstupu bylo navíc spousta půjčoven tradičních slavnostních oděvů, čehož místní hojně využívali. Všichni chtěli mít noblesní fotku s chrámem v barevném soumraku. Čtveřice dívek ve stylových hábitech si nenechala ujít příležitost vyfotit se s exotickým farangem. Škoda, že jsem si také nepůjčil slavnostní oděv. Vypadal bych jako král se svým harémem.

Na cestě zpět do Bangkoku jsem nebyl dobrým společníkem. Spánkový deficit a změna času po přeletu z Evropy mě nepřekonatelně ukolébaly. Korn naštěstí neusnula a bezpečně nás dopravila do jejího útulného bangkokského domku, kde na mě už čekal jeden z pokojů.

Ráno po probuzení jsem v kuchyni potkal podivného tvora. Vlasy měl omotané ručníkem a celý obličej pokrytý lepkavou zelenou hmotou. "Co tak zíráš," promluvila Korn. "To je přece maska na světlou pleť."

Nedělní dopoledne jsme strávili návštěvou bangkokského muzea Erawan. Uprostřed parku stojí kulatá budova, na jejíž střeše se tyčí do výšky 46 metrů obří socha trojhlavého slona. Suterén představuje podsvětí, hlavní patro lidský svět a úplně nahoře v břichu slona se skrývá nebe. Spodní expozice v suterénu mapuje počátky a vývoj osídlení Siamu, v hlavním podlaží je zdobené schodiště a 4 pilíře s výjevy ze 4 hlavních světových náboženství. Ty podepírají barevně malovanou oblohu. Po schodech se vystoupá až do břicha slona, kde je umístěno budhistické nebe se stojící sochou zlatého Buddhy, zdobenými oltáři a dekorativně malovaným stropem. Magické místo.

Duchovní zážitek i návštěvu nebe jsme měli za sebou. Zbývalo se vrátit do reality všedního dne. Ta se dá nejlíp najít na klasickém asijském trhu. Zamířili jsme k ústí řeky Chao Praya do čtvrti Samut Prakan. Oběd nám nabídla lokální vývařovna, kam noha farangova zavítá jen čirou náhodou. Jídelní lístek tvořila velká tabule na stěně s nakresleným prasátkem a několika řádky vlnovek s cenovkami. Přehledné a jasné. Paní majitelka vypadala trochu jako čarodějnice, lačnící po našich duších. Vzápětí však přinesla 2 plecháčky s vodou, která byla automaticky v ceně jídla. O chvíli později i misky s vynikající vepřovonudlovou baštou.

Od vývařovny na trh to bylo jenom kousek. Obrovská hala byla plná čerstvého zboží. Převažovaly mořské plody rozličných druhů i tvarů. Živé potvory v kádích sebou mrskaly a ubozí krabíci se svázanými klepety ještě chvíli vzdorovali svému osudu. Nechyběla drůbež nebo její torza v podobě pařátků, křídel, krků i jiných částí těl. Velké kusy hovězího i vepřového masa visely o kousek dál. K tomu nepřeberné množství čerstvé zeleniny i ovoce. Pro kulináře učiněný ráj a pro Středoevropana, zvyklého na mražené balíčky ze supermarketu, nevšední zážitek.

Vedle tržnice se valil mohutný tok řeky Chao Praya. Ve vzduchu byl cítit slaný mořský vzduch. Vlny thajského zálivu jsou odtud již téměř na dohled.

Večer jsme s Korn strávili v její satelitní vesničce. Jedna sousedka se rozhodla vyvařovat pro všechny domy v okolí. Stačilo zavolat a objednat si nebo k ní prostě zajít na zahrádku. Výborné Pad Thai stálo 45 Bahtů, což je asi 34 korun. Slovy Korn, vařit se tu opravdu nevyplatí.

Co se ale vyplatí, je mít dobré kamarády. Poslední chvíle v Bangkoku byly plné povídání o cestování, životě i plánech do budoucna. Začátek své velké cesty jsem nemohl prožít lépe. 2 dny plné příběhů. Snad i Korn se společný víkend s bláznivým farangem líbil.

Kdopak ale ví, co si šušká její satelit? I když, kdo by se o to staral. Jsou to jenom klepy.

Ráno rychlý přejezd na letiště, na skok do Kuala Lumpuru a pak už Filipíny.

Všechny fotky jsou z archivu autora